ČLÁNKY OD JÓGANANDY:
O umění získávat přátele
Vánoční poselství
Samádhi (báseň)
Zážitek kosmického vědomí
......................................................................
O umění získávat přátele
Přátelství je vznešený způsob, kterým Bůh prostřednictvím druhého člověka projevuje svou lásku. Bůh zahrnuje svými city malé dítě skrze lásku matky a otce. Jejich láska k dítěti je vrozená. Stvořitel to tak zařídil, že si rodiče nemohou pomoci a musí své dítě milovat. Ale přátelství nám dává jako svobodné, nestranné vyjádření své lásky. Pán Kršna říká v Bhagavadgítě: "Takový člověk Mně vskutku zná jako konečný cíl obětí a pokání, jako velkého Pána všech světů, dobrodince a přítele všech tvorů. Takový člověk dojde věčného království míru. " Stává se, že se setkají dva neznámí lidé a okamžitou volbou svého srdce si přejí pomáhat jeden druhému. Uvažovali jste někdy o tom, že je to možné a jak k tomu dochází?
Tato vzájemná spontánní touha navázat s někým přátelství přichází přímo, skrze zákon daný samotným Bohem. V minulých životech se mezi dvěma dušemi nahromadily činy vzájemného přátelství a postupně vytvořily karmickou vazbu, která je k sobě neodolatelně přitahuje. A to tak dlouho, dokud je tento vztah chráněn před nákazou sobectví nebo připoutanosti k opačnému pohlaví; tak dlouho je čistý. Ale často bývá poskvrněn. Přátelství roste na stromě na stromě našich nejvnitřnějších citů, bývá však znehodnocováno negativními touhami a sobeckými činy. Dáte-li kořenům stromů nesprávné hnojivo, ovoce, které sklidíte a živíte-li strom lidského cítění sobectví, vaše nepěkné motivy poskvrní ovoce přátelství. Přátelit se s někým pouze proto, že je hezký, bohatý, vlivný, či že pro vás může něco udělat – to není přátelství. Chcete-li přitahovat opravdové přátele, musíte zlepšovat svou povahu a odstraňovat skvrny sobectví. Buďte duchovně pročištění a nesobečtí. Přátelství nemůžete najít všude. Některé lidi vídáte každý den a nemáte k nim vztah sounáležitosti a u jiných cítíte, že se znáte odjakživa. Měli byste se snažit tuto vnitřní stopu rozpoznat a zachytit. Ať jste kdekoliv, vždy mějte oči otevřené a cítíte-li k někomu přátelství v tomto ušlechtilém slova smyslu, rozviňte je, protože to je jistě nějaký váš přítel z minulého života. Máme mnoho přátel z minulých životů, ale tato přátelství se ještě nestala dokonalými. Je lepší začít budovat na základech již jednou položených, než na písku náhodných známostí. Člověk lehce uvěří, že má mnoho přátel, dokud se necítí z jejich strany něčím zraněn a pak je hluboce rozčarován. Mnoho lidí chybuje ve volbě svých přátel, nechává se svést jejich vnějším zjevem.
Jediná cesta jak pravé přátele rozeznat, je více meditovat. Čím více budete meditovat, tím snáze rozpoznáte přátele ze své minulosti. Meditace probouzí spící vzpomínky na přátelství z minulých životů, která znovu uskutečníme. Mnoho lidí, které jsem viděl ve své meditaci, jsem později potkal. Snažte se nacházet své přátele božskou cestou a jednoho dne zjistíte, že jste obklopeni skutečnými přáteli. Sami na sobě budete pociťovat přátelství samotného Boha skrze tyto opravdové lidi, kteří umějí dát sami sebe k dispozici božskému proudu a nepřerušovat jej. Skrze taková ryzí srdce k vám bude proudit božské světlo přátelství. Přátelství by mělo existovat ve všech lidských vztazích – mezi rodiči a dětmi, muži a ženami, mezi muži navzájem a mezi ženami navzájem. Přátelství není ničím podmíněno. Je-li ve vás touha přátelit se s druhými, je to přítomnost Boha, kterého cítíte. Přátelství je dar od Boha. Bůh není uspokojen, vidí-li své lidské děti jen v roli rodičů a příbuzných. Přichází jako přítel, aby nám dal příležitost vyjádřit lásku svého srdce, která není ničím podmíněna.
Budete-li se zdokonalovat ve svých vlastnostech a nacházet a překonávat své lidské slabosti a nedostatky, pak budete nacházet stále více přátel. Cožpak nebyl Ježíš, Kršna nebo Buddha opravdovým přítelem všech lidí? Když jste schopni přesvědčit ostatní o své lásce? Tehdy, jste-li si po prověření časem a mnoha zkušenostech, kterými jste společně prošli, jisti, že vás přítel s vámi z celé duše cítí a vy stejným způsobem cítíte s ním, aniž by v tom byl stín nějakého zisku, že to vše je jen o božského pohledu ryzího přátelství. V takovém vztahu se ve vás bude zrcadlit Bůh. Dávejte své přátelství všem – tak, jak to činí Bůh. Neuzamykejte je pouze do jednoho vztahu, ale postupně tento božský vztah rozšiřujte i na ostatní, kteří smýšlejí dobře. Pokusíte-li se navázat přátelství s člověkem, který myslí chybně, budete rozčarováni. Nejprve si vyberte lidi skutečně dobré a hodné a pak postupně rozšiřujte svůj okruh na ostatní, dokud nebudete schopni cítit přátelství ke všem, a dokud nebudete moci jednou říci: "Jsem přítelem každého člověka, dokonce i svého nepřítele. Ježíš cítil přátelství i k těm, kteří ho křižovali a tak ve svých posledních okamžicích dokázal to, co vždy učil: "Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kteří vás proklínají, čiňte dobře těm, kteří vás nenávidí a modlete se za ty, kteří vám škodí." Pravé přátelství je božská láska. Je bez podmínek a je trvalá. Krásně to vyjádřil Emerson v jedné své eseji: "Nejlepší dohoda, kterou se svým přítelem můžeme uzavřít, je – ať je mezi námi vždy pravda. Je úžasné procítit druhého a vědět o něm. Nemusím se s ním vidět, mluvit s ním, nebo mu psát, nemusíme si posílat dárky na důkaz, že nezapomínáme. Já se spoléhám na něj a on na mne. A ať udělal cokoliv, vím, že si počínal správně."
S přítelem můžeme mluvit o všem a nemusíme se bát, že by neporozuměl či neměl pochopení. Ale přátelství nemůže vzniknout tam, kde je jen stín nějakých požadavků jednoho vůči druhému. Přátelství může vyrůstat pouze na základě svobody a duchovní rovnosti. A tak byste se ke každému měli chovat božským způsobem a s vědomím, že každý člověk je obrazem Boha. Vesmírné přátelství začíná doma. Jestliže máte ve své rodině někoho s kým harmonizujete, začněte u něho. Pak se snažte rozvíjet přátelství ve svém okolí, s někým, kdo má podobné ideály jako vy.
Odstraňte všechny touhy zrozené ze sobectví. Potom pocítíte, jak vás na této cestě přátelství vede sám Bůh. Rozvíjejte přátelství s dobrými lidmi. Skuteční přátelé nám jen zřídkakdy neporozumí, a když, tak jen na krátko. Když někdo zklame vaši důvěru, nevzdávejte se a dále ho milujte a doufejte, že se to spraví. Ale jestliže ten člověk ve své nevraživosti pokračuje a nechce přijmout ruku nabízenou k přátelství, pak je lépe se na čas stáhnout.
Přátelství je velká, nesmírná síla. Je-li vaše touha po přátelství dostatečně silná, pak vás magnet přátelství svede dohromady s tím, kdo je stejně duchovně vyladěn jako vy, i kdyby žil na jiném kontinentu. Jen sobectví může ve vás tuto přitažlivost zničit. Sobečtí lidé nejsou schopni rozšiřovat a přijmout dobro v životě.
Dávejme svou lásku všem.
Modleme se, abychom potkali přátele z minulosti, zdokonalovali svá přátelství s nimi a nakonec byli schopni porozumět a ocenit přátelství se samotným Bohem. Dokud nebudeme skrze ducha přátelství spojeni se všemi jeho dětmi, nedosáhneme spojení s Ním. Pro mne není nikdo cizincem – jaký je to stav radosti a štěstí! Ani největší nepřítel mne nemůže donutit, abych nechápal jako svého přítele. Získáte-li toto prozření, milujte prostě všechny stejně, víte, že každý člověk je dítětem vašeho Otce a láska, kterou cítíte ke všem bytostem, nikdy nepomine. Roste a zvětšuje se, až v lásce ke svým přátelům uskutečníte lásku k samotnému Bohu.
Vánoční poselství
Zdravím všechny YOGODA studenty ať jsou kdekoliv, u příležitosti nadcházejícího duchovního vánočního období. Pravda Yogody směřuje trvale kupředu územím hluboké nevědomosti. Nová území byla dobyta armádami božské lásky. Vojáci pověry, úzkoprsosti, neporozumění a dogmatismu jsou na ústupu. Vzhůru, vojáci Yogody. Cvičte se v umění sebeovládání. Zdokonalujte se pravidelnými meditacemi. Poselství Krista nebylo slabostí. Jeho poselství je síla, která může rozvrátit legie nevědomosti. Jeho bitevní taktika je mnohem silnější než všechny samopaly a bomby světových armád. Před sílou lásky se otravné plyny mezinárodní nenávisti, pobožnůstkářství a nesmírná válečná výzbroj zmenšují a jsou bezmocné.
Odpovídat na válku válkou, na nenávist nenávistí, na zlo zlem, na kastovnictví a třídní předsudky odvetou, to problém neřeší, ale pouze znásobuje.
Neučiňme přicházející vánoční období příležitostí pro pouhou výměnu dárků a slavnostní hodování. Povznesme se nad mísy sladkostí a okázalých věcí. Naslouchejme příkazu Kristova velení v našem nitru... Přijměte k rozvoji naši dřímající duchovní sílu, abychom mohli porazit satana netečnosti s veškerým jeho pokušením a mámením. Založme království Míru v nás, abychom mohli nést své kříže a snášet životní zkoušky se sílou vítězstvím a klidem. Učme se milovat ty, kteří nás nemilují. Bojujme proti zlu jen dobrem. Čelme náboženskému pobožnůžkářství naším vnitřním přesvědčením získaným poznáním. Ovlivňujme chybující našimi zdravými duchovními příklady. Žijme v Kristu moudrostí, láskou a rozjímáním a takto ukazuje ostatním, jak být skutečnými následovateli Krista, kterého uctívají.
Zlomte pouta všech našich duševních omezeností v oblasti rasové, náboženského vyznání, národní nesnášenlivosti a přijměte všechny – i naše neživé a zvířecí bratry – do nekonečných, všeobjímajících paží našeho vědomí Krista. Toto bude skutečná oslava Krista přicházejícího na zem.
Uskutečňování Kristovy přítomnosti
(Vánoční poslelství a články od P. Jóganandy, prosinec 1934)
Proč slavit Vánoce?
Po dvacet století se slavilo narození Krista rozdílně, dle různých křesťanských sekt. Mnozí považovali příchod Vánoc za příležitost pro vzájemnou výměnu krásně dekorovaných, okázalých dárků. Mnoho dětí hledí na Vánoce jako na čas Santa Klause, který jim přinese nové hračky. Zavěšují prázdné punčochy kolem krbu.
Očekává se, že Santa vklouzne dolů černým otvorem komína a naplní punčochy vytouženými věcmi. Některé děti zůstávají vzhůru a další čekají na vánoční ráno v toužebném snění.
Někteří starší páni, kteří již ztratili zájem o život, snad hledí na Vánoce jako na vhodnou dobu pro mimořádnou, doma připravenou večeři. Někteří lidé se zpijí do němoty a takto si představují oslavu Kristova narození. Americké matky a otcové velmi rádi zdobí vánoční stromek a kladou pod něj dárky. Církve považují Vánoce za příležitost pro velké slavnosti. Některé náboženské instituce vyvíjejí značné úsilí, vyzdobují svá sídla a lákají zástupy v očekávání velkých příspěvků na vylepšení církevní činnosti. Je sice správné užití obchodních metod za účelem propagace Kristova učení a jeho upevnění v duších člověka, ale je rouhání užívat Krista pouze jako prostředku obchodních zisků.
Jsou církve , které vzdávají výrazné díky Bohu, že seslal své milované Dítě, aby vykoupilo hříšný svět. Mnoho vážně přemýšlivých mnichů a jeptišek oslavuje Vánoce meditacemi o Kristu ve svých odloučených celách klášterů. Otázka tedy zní: Je správné využívat narození Krista hmotnými požitky jako je výměna dárků, večeře a vánoční ozdoby, nebo je správné uctívat příchod Krista pouze duchovním způsobem?
Většina povrchních oslavovatelů Vánoc je proměňuje ve výměnu drahých darů, jídlo a příležitost k příslušné výzdobě. Co mohou od Vánoc získat více, než několik dárků, trochu laskavosti a lásky v jejich pozadí a trochu pomíjejících radostí? Velmi málo lidí oslavuje Vánoce v duchu Kristových myšlenek. Málo jich ví, jak oslavit příchod Krista tak, aby kolébka Jeho zrození se stala novým prozřením hluboké meditace.
Narozeniny se oslavují proto, aby oslavovaný měl pocti, že jeho život by měl být společnosti užitečný. Tyto oslavy rovněž soustřeďují pozornost lidí na vynikající jedince. Ježíš nepotřebuje naše oslavy Jeho znovuzrození nebo Jeho vznešenosti, ale my zajisté potřebujeme naše oslavy příchodu Krista, alespoň jednou v roce, tak abychom si mohli připomenout Jeho příklad, vytrvalost a povznášející život a snad modelovat a přetvářet náš veškerý budoucí život, dle života Jeho. Potřebujeme oslavovat narozeniny Krista každé Vánoce, jelikož Jeho život je trvale užitečný a inspirující pro celé lidstvo po všechny věky.
Miliony lidí očekávají, že oslaví přicházející Vánoce čistě jako společenskou událost.Velmi málo se jich na ně těší na dobu vhodnou pro duchovní připomenutí si Krista a přijetí trvalého daru duši a srdci.
Máme tedy položenou tuto otázku: Využijete Vánoce pouze jako romantický náboženský svátek, nebo je hodláte oslavit tím, že lásku z Krista vyzařující uchováte pro sebe a pro všechny národy, rasy a všechny živé bytosti?
Hodláte oslavit příchod Krista skutečným procítěním všeobecné lásky, odpuštění, charakteru, sebezapřením a oddaností Kristu ve vašem nitru? Pokud v této nastávající vánoční době nevyvinete dostatečné úsilí pro skutečné přijetí věčně žijícího Krista, narozeného jako nová moudrost, nové štěstí uvnitř Vás, pak se obávám, že necháte minout toto vzácné poučné vánoční období bez povšimnutí.
Neříkám vám, abyste pomíjeli hmotný společenský faktor v souvislosti s vánočními oslavami. Co od vás žádám? Nezapomeňte, tak jako ty miliony, které zapomněly na Boha, na převažující duchovní hodnotu oslavy Vánoc. Připojte k Vaší společenské oslavě Vánoc i druhou formu, tj. duchovní rozjímání o příchodu Krista.
Při společenských oslavách Vánoc je Kristus pouze předkládán, ale On je přece viděn a pociťován jako věčná, radostná skutečnost v kolébce Božské Jedinečnosti. Připravte se proto na oslavu Vánoc tím pravým způsobem tak, jak jednoduše naznačeno následovně:
1. Připravte se ve Vašem srdci tak, abyste mohli říci těm, kteří Vás denně pokořují nelaskavými činy, slovy a nevděkem, za dobro, které jim poskytujete: "Otče nauč mě milovat tyto mé zlem zasažené bratry, kteří nevědí co činí, abych svou láskou je přiměl k lepšímu způsobu života a neposiloval je v konání zla nelaskavostí."
2. Učiňte svá srdce oltářem Kristovy lásky, která je ve všech rasách a národech a milujte je bez rozdílu.
3. Odpusťte všem svým zdánlivým i skutečnými nepřátelům stejně tak, jako Kristus odpustil svým protivníkům.
4. Připravte svou mysl na lásku ke Kristu, jako radost hluboké meditace a takto oslavujte denně ve Vašem nitru druhý příchod Krista a duchovní Vánoce.
5. Učiňte neznámého Krista známým Vašemu nitru vnímáním jeho druhého zrození, jako trvale obnovovanou, stále vzrůstající radost Vašeho denního rozjímání.
6. Usměrňujte veškeré Vaše životní konání v čestné a nebojácné činy, jak to dělal Ježíš.
7. Překonávejte pokušení smyslů, přinášející strasti, sebekontrolou dle Ježíše Krista a rozvíjením smyslu pro všechny dobré věci. Předcházejte přechodným pokušením smyslů a prosazujte v duši trvalé, skutečné štěstí.
8. Uchovejte si všudypřítomnou radost Ježíše Krista ve všech lidech, v chrámu vašich vlastních myšlenek.
9. Pomněte, že i když se Kristus již jednou narodil, přesto může být znovuzrozen každé Vánoce, nebo v kteroukoliv jinou dobu ve Vašem rozjímáním probuzené vědomí.
10. Nabídněte Dobro za zlo, porozumění za neporozumění, laskavost za nelaskavost, mír za nesmiřitelnost, rozvahu za neklid a trvalou blaženost za potěšení smyslů.
11. Uchovejte všudypřítomného věčně trvajícího Krista, znovuzrozeného vaší pozorností.
12. Cokoliv činíte, čiňte v duchu myšlení a pokoje Kristova. Tyto Vánoce si uchovejte znovuzrozeného Krista v kráse celé přírody, ve vaší probuzené moudrosti, ve všem co obnáší skutečnou krásu a v každém, kdo se naplňuje nádherou Kristových hodnot.
13. Předávejte duchovní dary ve formě vašich vynikajících dobrých vlastností těm, kteří je potřebují a přijímejte ušlechtile duchovní hodnoty od těch, kteří jsou moudří a milují vás pro vaše vlastní dobro.
14. Směňujte duchovní dary s myšlenkou Krista, s pocitem, že Mu dáváte dar vašeho srdce a dostáváte od Něj dar vánočního stromu vašeho čistého vědomí, bohatě zdobeném a zářícím duchovními hodnotami všech které jste potkali a milovali. Prostřednictvím vašeho rozjímání uvolněte vaši uvězněnou radost a nechte ji spočinout v srdci kristově, které je ve všem. Nechte vaši radost tančit na nejvzdálenějších planetách, nad prázdnotou prostoru a v nejbližších vlnách lásky. Pak teprve zachováte Krista v kolébce všech zjevných věcí.
Báseň z knihy Paramhansa Jógánandy:
„Životopis jogína“
(překlad Dušan Zbavitel):
SAMÁDHÍ
Zmizeli závoje světla a stínu,
zvedly se všechny páry žalu,
odpluly všechny soumraky prchavé radosti,
pryč je i šerá fata morgana smyslů.
Láska, nenávist, zdraví, nemoc, život a smrt,
všechny ty falešné stíny na plátně duality zanikly.
Vlny smíchu, netvoři sarkasmu,
melancholické víry tají v širém moři blaženosti.
Kouzelná hůlka hluboké intuice ztišila bouři máje.
Vesmír, zapomenutý sen, číhá v podvědomí,
připraven vtrhnout do nově vzbuzené božské paměti.
Žiji bez vesmírného stínu,
on však není beze mě;
tak jako moře existuje bez vln,
ony však bez moře nedýchají.
Sny, bdění, stavy hlubokého spánku turíje,
přítomnost, minulost, budoucnost – už ne pro mne,
ale stále přítomné -, plynoucí já, já všude.
Planety, hvězdy, hvězdný prach, země,
sopečné výbuchy kataklysmat zániku světa,
hrnčířské pece tvorby, ledovce mlčících rentgenových paprsků,
planoucí záplavy elektronů, myšlenky všech lidí,
minulých, současných i těch, kteří přijdou,
každé stéblo trávy, já, lidstvo,
každá částečka vesmírného prachu,
hněv, chtivost, dobro a zlo, spása i touha –
všechno jsem spolykal, přetvořil v širý oceán krve své vlastní bytosti.
Doutnající radost, často rozdmýchaná meditací,
Oslepující mé uslzené oči,
propukla v nesmrtelné plameny blaha,
strávila mé slzy, můj rámec, mé všechno.
Ty jsi já, já jsem Ty,
Poznávající, Znalý, Poznaný v jednom.
Ztišené, nepřerušené vzrušení, věčný život, vždy nový mír.
Štěstí samádhi, obrovské nad všechna očekávání.
Nikoli nevědomý stav či duševní chloroform bez záměrného návratu;
samádhi jen šíří oblast mého vědomí
za omezení smrtelného rámce k nejzazším hranicím věčnosti,
kde já, Kosmické moře,
shlížím na maličké ego vznášející se ve mně.
Ani vrabec, ani zrníčko písku nespadne mimo můj zrak.
Veškerý prostor pluje jak ledovec na moři mé mysli.
Obrovskou schránou je mé já zhotovené ze všeho.
Hlubší a delší, žíznivá, guruem daná meditace
přináší tuto nebeskou samádhi.
Je slyšet hybné mručení atomů,
temná země, hory, velryby roztály v tekutost.
Plynoucí moře mění se v páry mlhovin.
Aum vane do par, kouzelně otvírá jejich závoje,
oceány jsou odhaleny, zářící elektrony,
až zazní konečně vesmírný buben
a hrubší světlo mizí ve věčných paprscích
vším pronikajícího blaha.
Z radosti jsem vzešel, pro radost žiji, v posvátné radosti taji.
Můj oceán mysli vypíjí vlny veškeré tvorby.
Čtyři závoje hmoty, tekutiny, páry a světla
zvednou se současně.
Já ve všem vstupuji do Velkého Já.
Navždy jsou ty tam těkavé stíny smrtelné paměti.
Bez poskvrny je má duševní obloha,
Dole, vpředu i vysoko nahoře.
Věčnost a já, jediný spojený paprsek.
Droboučká bublina smíchu, já,
stávám se mořem samého veselí.
Paramhansa Jógánanda
Životopis jógina - Paramhansa Jogananda
Kapitola: Zážitek kosmického vědomí
Naplánoval jsem si meditaci, ale moje neposlušné myšlenky tento chvályhodný záměr nesdílely. Rozletěly se jako ptáci před lovcem.
„Mukundo!“ zazněl ze vzdáleného vnitřního balkonu Šrí Juktéšvara.
Cítil jsem se stejně vzdorovitý jako mé myšlenky. „Mistr mě pořád vybízí, abych meditoval,“ bručel jsem si pro sebe. „Neměl by mě rušit, když ví, že jsem v jeho pokoji.“
Zavolal znovu; umíněně jsem mlčel. Potřetí už zazněl jeho hlas káravě.
„Medituju, pane,“ vykřikl jsem na protest.
„Já vím, že medituješ,“ zavolal můj guru, „ale s myslí rozházenou jako listí v bouři. Pojď sem ke mně!“.
Usvědčen a zkrotlý šel jsem schlíple za ním.
„Ubohý chlapče, hory ti nemohly dát, co jsi chtěl.“ Guru mluvil laskavě a konejšivě. „Ale přání tvého srdce bude splněno.“
Šrí Juktéšvar se zřídka uchyloval k hádankám. Udivilo mě to. Lehce mě uhodil do prsou nad srdcem.
Moje tělo znehybnělo; vzduch z plic jako by mi vytáhl nějaký obrovský magnet. Duše i mysl okamžitě pozbyly fyzických pout a řinuly se z každého mého póru jako tekuté světlo. Tělo jsem měl jako mrtvé, a přece jsem si byl intenzivně vědom, že jsem ještě nikdy nežil tak plně. Můj pocit identity se už neomezoval jen na tělo, ale zahrnoval i atomy obíhající kolem. Lidé na vzdálených ulicích jako by se zvolna pohybovali po svém vlastním odlehlém obvodu. V šeré, průsvitné půdě bylo vidět kořeny rostlin a stromů; sledoval jsem, jak v nich proudí míza.
Celé okolí leželo přede mnou obnaženo. Moje normální čelné vidění se změnilo v široký sférický rozhled vnímající současně vše. Zátylkem jsem viděl, jak lidé chodí po ulici Rájghátu, a povšiml jsem si, jak se líně blíží kráva. Když došla před otevřená vrata ášramu, pozoroval jsem ji fyzickýma očima, a když je minula a zašla za cihlovou zeď, ještě pořád jsem ji jasně viděl.
Všechny objekty v mém panoramatickém zorném poli se chvěly a vibrovaly jako rychlá políčka filmu. Moje tělo, mistrovo, dvůr se sloupy, nábytek a podlaha, stromy a sluneční svit – všechno se prudce otřáslo a pak splynulo v zářivé moře; jako když se rozpustí krystalky cukru hozené do vody, jestliže s ní zatřesete. Jednotící světlo se střídalo se zhmotnělými formami a metamorfózy odhalovaly zákon příčiny a následku ve tvorbě.
Oceánská radost vtrhla na klidné, nekonečné břehy mé duše. Boží Duch, uvědomil jsem si, je nevyčerpatelné blaho; jeho tělem jsou nesčetné tkáně světla. Nádhera vzdouvající se ve mně začala halit města, kontinenty, zemi, sluneční a hvězdné systémy, nejasné mlhoviny a ploucí vesmíry. Celý kosmos, jemně zářící jako noční město při pohledu zdálky, se třpytil v nekonečnu mé bytosti. Ostré zemské obrysy na vzdálených okrajích poněkud rozplývaly; viděl jsem tam měkkou záři, stále slabší. Byla nepopsatelně jemná; planetární obrazce tvořilo hrubší světlo.
Z věčného zdroje se šířily božské paprsky až do galaxií zkreslených nepopsatelnou aurou. Znovu a znovu jsem pozoroval, jak se tvořivé paprsky srážejí v souhvězdí a zase se rozpouštějí v plochy průsvitného plamene. V rytmických obrátkách přecházely miliardy světů v průzračnou záři; oheň se měnil v oblohu.
Rozpoznal jsem střed nejvyššího nebe jako bod intuitivního vnímání v mém srdci. Z mého jádra vyzařovalo světlo do všech částí vesmírné struktury. S rtuťovitou tekutostí pulzovala ve mně blažená amrta, nektar nesmrtelnosti. Slyšel jsem tvůrčí hlas Boha znící jako aum, vibrace vesmírného motoru.
Najednou se mi vzduch vrátil do plic. Se skoro nesnesitelným zklamáním jsem si uvědomil, že jsem pozbyl svou nekonečnou nesmírnost. Znovu jsem byl omezen na pokořující klec těla, nesnadno přizpůsobitelnou Duchu. Jako marnotratný syn jsem uprchl ze svého makrokosmického domova a uvěznil se v úzkém mikrokosmu.
Můj guru stál nehnutě přede mnou; chystal jsem se padnout k jeho svatým nohám z vděčnosti za tento zážitek kosmického vědomí, po němž jsem tak dlouho vášnivě toužil. Přidržel mě vestoje a řekl klidně a prostě:
„Nesmíš se nechat příliš opájet extází. Ještě ti zbývá mnoho práce ve světě. Pojď, zameteme balkon a pak se projdeme u Gangy.“
Přinesl jsem koště; věděl jsem, že mě mistr učí tajemství vyváženého života. Duše se musí rozpínat přes kosmické propasti, zatímco tělo plní své každodenní úkoly. Když jsme se později vydali na procházku, ještě stále mě unášelo nevýslovné vytržení. Viděl jsem naše těla jako dva astrální obrazce, pohybující se po cestě u řeky, jejíž podstatou bylo čiré světlo.
„Je to Boží Duch, co aktivně podepírá každou formu a sílu ve vesmíru; a přece je transcendentní a volný v blažené nestvořené prázdnotě vířících jevů,“ vysvětloval guru.
„Světci, kteří si uvědomují svou božskost, i když ještě setrvávají v těle, znají podobnou dvojí existenci. Svědomitě se věnují pozemské práci, a přece zůstávají ponořeni do niterné blaženosti. Pán stvořil všechny lidi z neomezené radosti svého bytí; i když jsou duše bolestně tísněny tělem, očekává od nich Bůh, že se nakonec pozvednou nad všechnu smyslovou identitu a znovu se spojí s ním, protože jsou stvořeni k jeho obrazu.“
Kosmická vize ve mně zanechala mnoho trvalých ponaučení. Každodenním utišováním myšlenek jsem se mohl osvobozovat od klamného zdání, že mé tělo je jen hromadou masa a kostí. Viděl jsem, že dech a neúnavná mysl jsou jako bouře, která bičuje oceán světla ve vlny hmotných forem – země, oblohy, lidských bytostí, zvířat, ptáků, stromů. Jedině utišením těchto bouří lze vnímat Nekonečno jako Jediné Světlo. Kdykoli jsem umlčel obě přirozené bouře, viděl jsem, jak četné vlny tvorby splývají v jediné zářivé moře a jak jejich vichry uléhají jako vlny na oceánu a vyrovnaně se rozplývají v jednotě.
Mistr sdělí učeníkovi božskou zkušenost kosmického vědomí teprve tehdy, když jeho žák posílil meditací svou mysl do té míry, že už ho obrovské výhledy nezdrtí.
Tento zážitek nelze nikomu předat z pouhé intelektuální ochoty nebo svobodomyslnosti. Jedině přiměřené dozrání jógickou praxí a oddanou bhakti může připravit mysl na to, aby vstřebala osvobozující otřes všudepřítomnosti. Upřímný uctívač se ho dočká s přirozenou nevyhnutelností. Jeho intenzivní touha začne táhnout Boha neodolatelnou silou. Pán jako Kosmická vize je vtažen magnetickým zápalem hledače do dosahu jeho vědomí.
Paramhansa Jógánanda, 1946.
Přeložil Dušan Zbavitel, 1995.
Vydal Aquamarin a Fontána.
