Pokud se chcete také rozdělit o nádherné příběhy,
prosím, zasílejte je na email: ifet@anandajoga.cz
a také napište prosím, zda si přejete aby Vaše jméno bylo/nebylo zveřejněno. Děkují.
Příběhy:
Kobylky v polévce
V jedné jeskyni na opuštěném místě v pouštní oblasti žila skupina mnichů. Jeden z nich byl ještě mladý a život jejich komunity teprve poznával. Jednou přišel za starým moudrým mnichem, aby si postěžoval:
„Otče“, oslovil ho, „Ty víš, že už to bude skoro rok, co žiju v téhle poušti, ale je tady téměř nemožné žit, neboť neustále otravují a přilétávají kobylky. Ty víš, jakou jsou pohromou, protože vlezou všude, dokonce i do našich jídel. Jak to můžeš vydržet?“
Starý mnich, který žil v poušti už čtyřicet let, mu odpověděl takto:
„Podívej synku, zpočátku, když mi vlétla jediná kobylka do polévky, vyhodil jsem všechno. Když uplynul nějaký čas, tak jsem vždycky při náletu kobylek všechny kobylky spadlé do polévky vylovil a polévku snědl. Ještě o něco později jsem jedl všechno i kobylky i polévku. A teď, když se kobylky snaží z polévky utéct, strčím je tam zpátky.
Poučení:
Časem si člověk zvykne na všechno a přináší mu pokoj i to, co je ve své podstatě nepříjemné. Někdo si dokonce začne vážit i vlastních chyb.
.................................................................................
Dva vrabčáci
Dva vrabčáci si šťastně našli úkryt před zimou na jednom stromě. Tím stromem byla vrba.
Jeden z vrabčáků se uhnízdil na samém vršíčku vrby, zatímco druhů si našel místečko dole, tam, kde se strom začínal rozvětvovat.
Po nějakém čase se chtěl horní vrabec začít kamarádit. Aby začal řeč zaštěbetal: „Čimčim, jak jsou ty listy krásně zelené!“
Vrabec zezdola to však vzal jako provokaci. Suše se ozval: „Jsi snad slepý? Ty nevidíš, že listy jsou bílé?“
Horní vrabec se rozzlobil: „Ty sám jsi slepý! Jsou zelené!“
Dolní vrabec se zobákem zvednutým vzhůru rozčileně čimčaroval: „Sázím své peří z ocasu, že jsou bílé. Ty ničemu nerozumíš. Jsi blázen!“
Vrabec z vršku cítil, jak mu začíná vřít krev, nerozmýšlel se a vrhl se ke svému protivníkovi dolů, aby mu dal co proto. Druhý vrabec si to samozřejmě nenechal líbit, a tak poskakovali proti sobě, peří na krku vzteky naježené. Právě se do sebe chtěli pustit, ale ještě předtím zvedli hlavičky a podívali se vzhůru, aby každý z nich podpořil svou pravdu.
Vrabčák, který sem slétl shora, s překvapením jen vydechl: „Čimčim, koukej, ony jsou skutečně bílé.“ Obrátil se ke svému sokovi a nabídl mu: „Pojď se schválně podívat na ty listy seshora, tam, odkud jsem se na ně díval předtím já.“
A tak zalétli na vršek vrby a tentokrát začimčarovali společně: „Koukej, ty listy jsou opravdu zelené!“
Poučení: Nikoho neodsuzuj, dokud jsi nepoznal úhel jeho pohledu.
Hliněné nádoby
V Číně měl jeden nosič vody dvě velké hliněné nádoby, které visely na obou koncích klacku, jenž nosil na krku. V jedné nádobě byla prasklina a naproti tomu ta druhá byla dokonalá a vždy nesla plnou míru vody. Na konci dlouhé nosičovy cesty od potoka k jeho domovu zbyla v prasklé nádobě vždy jen poloviny vody.
Celé dva roky to takto chodilo, nosič donesl každý den jen jednu a půl nádoby vody. Dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť přinesla pokaždé všechnu vodu. Zato chudáček prasklá nádoba se styděla za svoji nedokonalost a cítila se uboze, že je schopná jen polovičního výkonu. Po dvou letech soužení oslovila prasklá nádoba u potoka nosiče: „Stydím se, moc mě mrzí, že prasklinou vyteče cestou domů tolik vody.“
Ale nosič jí odpověděl: „Všimla sis, že kytky rostou jen na Tvojí straně chodníku a ne na straně druhé? – To proto, že jsem věděl o Tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozséval semena květin. To Ty jsi je každý den zalévala, když jsme se vraceli od potoka domů. Dva roky trhám tyto krásné květiny, abych si jimi ozdobil svůj stůl. Kdybys nebyla taková jaká jsi, tak by tato krása nemohla prozářit můj domov.“
Poučení:
Všichni jsme prasklé hliněné nádoby. Právě tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás, dělají náš život tak zajímavým a vzácným. Jen musíme umět každého přijmout takového, jaký je a vidět v něm to dobré.
Takže všem hliněným nádobám přeji krásný den.
..........................................................................................................
Příběhy z knihy: „Paprsek slunce pro duši“ Bruno Ferrero
Tajemství štěstí
Jeden mladík prosil nejmoudřejšího člověka na světě, aby mu prozradil tajemství štěstí. Mudrc mu navrhl, aby se zatím prošel po jeho paláci a vrátil se za dvě hodiny.
„Jen o jedno tě chci požádat,“ řekl nakonec mudrc a podal mu lžičku, na kterou kápl dvě kapky oleje.
„Abys s sebou celou cestu nesl tuhle lžičku, ale dej pozor, abys nevylil olej.“
Po dvou hodinách se mladík vrátil. Mudrc se zeptal:
„Všiml sis v jídelně těch krásných tapiserií? Viděl jsi, jaký mám kolem domu nádherný park? Viděl jsi, jaké mám v knihovně cenné pergameny?“
Mladík zahanbeně přiznal, že nic z toho neviděl. Celou dobu se staral jen o to, aby se mu nevylil olej.
„Tak se vrať a prohlédni si krásy mého světa,“ odpověděl mu mudrc.
Mladík si znovu vzal lžičku s olejem a procházel celým domem, ale tentokrát si všímal všech uměleckých děl.
Viděl zahrady, hory, květiny. Vrátil se k mudrci a dopodrobna mu vylíčil, co všechno spatřil.
„Ale kde máš ty dvě kapky oleje?“ zeptal se mudrc. Mladík se podíval na lžičku a zjistil, že olej cestou rozlil.
„Tak, a to je jediná rada, kterou ti mohu dát,“ poznamenal mudrc „tajemství štěstí spočívá v tom, že vnímáš všechny krásy světa, ale nikdy přitom nezapomeneš na ty dvě kapky oleje na lžičce.“
Nehoda
Jedna mladá žena jela autem z práce. Řídila velmi opatrně, protože měla zbrusu nové auto, koupila si ho teprve den předtím. Její manžel na ten model dlouho šetřil.
Na přeplněné křižovatce na okamžik zaváhala a narazila blatníkem do nárazníku jiného auta.
Strašně se rozplakala. Jak jen takovou škodu vysvětlí manželovi?
Druhý řidič ji sice shovívavě vyslechl, ale trval na tom, že je třeba sepsat pojistnou událost.
Žena začala hledat dokumenty ve velké hnědé tašce.
Vypadl z ní jakýsi lístek.
Rozhodnými tahy mužského písma na něm stálo: “V případě nehody si pamatuj, že miluji tebe, ne to auto.“
Štír
Jeden mnich se posadil u potůčku a rozjímal. Když otevřel oči, uviděl štíra, který spadl do vody a zoufale bojoval o život.
Soucitně natáhl ruku do vody, vylovil štíra a položil ho na břeh.
Zvířátko se na oplátku bleskurychle otočilo a uštědřilo mu velmi bolestivé bodnutí.
Mnich znovu začal rozjímat, ale když otevřel oči, uviděl, že štír zase spadl do vody a že se ze všech sil snaží udržet na hladině. Opět ho zachránil a štír opět bodl svého zachránce, až vykřikl bolestí.
Totéž se stalo i po třetí. Mnichovi slzely oči bolestí. To všechno viděl jeden rolník. Rozhořčeně zvolal: „Proč pořád pomáháš tomu nevděčnému stvoření, které ti místo poděkování jenom ubližuje?“
Protože se každý řídíme svou přirozeností,“ odpověděl mnich. „Štír je tu od toho, aby bodal, a já od toho, abych prokazoval milosrdenství.“
Poděkování
Paní učitelka požádala žáčky z první třídy, aby na kreslili něco, za o by chtěli Pánu Bohu poděkovat. Říkala si, že ty děti z chudých čtvrtí nemají mnoho věcí, za které mohou být vděčné. Ale věděla, že téměř všichni nakreslí dorty nebo plné stoly.
Překvapil ji obrázek, který nakreslil Tino. Byla na něm ruka.
Ale čí to byla ruka?
Celá třída byla abstraktním obrázkem nadšena. „Podle mě je to Boží ruka, která nám přináší jídlo,“ prohlásil jeden chlapec. „To je ruka zemědělce,“ oponoval druhý, „protože ten chová slepice a pěstuje brambory na hranolky.“
Zatímco ostatní pracovali, sklonila se učitelka k Tinovi a zeptala se ho, čí ruka to je. „Ta je vaše, paní učitelko,“ zašeptal chlapec.
Pamatoval si totiž, že ho každé odpoledně brala za ruku a vyprovázela ke dveřím. Byl ze všech nejmenší. Vyprovázela tak sice i jiné děti, ale pro Tina to znamenalo hodně.
Příklad
Kdysi dávno jeden poustevník zahlédl v lese jestřába. Jestřáb nesl v zobáku kus masa. Když přiletěl do hnízda, roztrhal ho na spoustu malých kousků a začal jimi krmit mláďata – a s nimi i jednu malou zraněnou vránu.
Poustevník se podivil, že jestřáb krmí i malou vránu a pomyslel si: „Bůh mi seslal znamení. Ani malá zraněná vrána nezůstane Bohem opuštěná. Bůh naučil dokonce i dravého ptáka, aby krmil tvorečka jiného druhu, která zůstal na světě sám. Jak jasně je z toho vidět, že Bůh obstarává vše potřebné pro každého tvora! A my stále myslíme jen na sebe. Už vím, co mi tím chtěl říct! Nebudu si obstarávat žádné jídlo. Bůh žádného ze svých tvorů neopustí, takže neopustí ani mě!“
A tak i učinil. Posadil se a modlil. Tři dny a tři noci se z lesa nehnul, nic nejedl ani nepil. Po třech dnech natolik zeslábl, že už nedokázal ani zvednout ruku.
Slabostí usnul. Ve snu se mu zjevil anděl. Řekl mu: “Jistěže to znamení platilo tobě. Ale proto, aby ses naučil chovat jako ten jestřáb!“
Účet
Když maminka jednoho dne večer chystala večeři, přišel za ní do kuchyně jedenáctiletý syn s lístkem v ruce.
S podivně strohým výrazem jí ho podal. Maminka si osušila ruce o zástěru a pomalu četla:
Vyplení záhonku: 20 Kč
Úklid pokojíku: 50 Kč
Nákup: 10 Kč
Hlídání sestřičky (tři odpoledne): 90 Kč
Dvě jedničky: 50 Kč
Každodenní vynášení odpadků: 30 Kč
Celkem: 250 Kč
Maminka se na chlapce něžně podívala. Vzal propisku a na druhou stranu lístku napsala:
Devět měsíců nošení pod srdcem: 0 Kč
Všechny probdělé noci, když jsi byl nemocný: 0 Kč
Všechna pomazlení, když ti bylo smutno: 0 Kč
Všechny osušené slzy: 0 Kč
Všechny věci, kterým jsem tě každý den učila: 0 Kč
Všechny snídaně, obědy, večeře, svačiny a namazané chleby: 0 Kč
Každodenní péče: 0 Kč
Celkem: 0 Kč
S úsměvem lístek podala synovi. Když si ho přečetl, cítil se zahanben.
Otočil lístek a pod svůj účet napsal: „Vyrovnáno“. Pak maminku objal a dlouho se k ní tiskl.
Hvězdice
Zuřila strašná bouře. Ledové ostří větru se zařezávalo do vodní hladiny a zvedalo ji do obrovských vln bijících do pobřeží jako beranidla, které při návratu rozrývaly a obracely mořské dno jako obří pluhy. Vodní proud strhával malá zvířátka, která žila při dně, korýše a plže, a vyhazoval je desítky metrů na břeh.
Bouře skončila stejně rychle, jako začala. Hladina moře se zklidnila a ustoupila o několik metrů. Pobřeží zůstalo pokryté blátem, ve kterém se zmítaly a umíraly tisícovky hvězdic. Bylo jich tolik, že pláž jimi zrůžověla.
Ten zvláštní jev vzbudil zvědavost mnoha lidí. Přijely i televizní štáby, aby o podivném úkazu natočily reportáž.
Mořské hvězdice se téměř přestaly pohybovat. Pozvolna hynuly.
Mezi lidmi byl také jeden chlapec, který přišel s tatínkem. Smutně se na hvězdice díval. Všichni je jen pozorovali a nikdo nic neudělal. Náhle se chlapec tatínkovi vytrhl z ruky, zul si boty a ponožky a rozběhl se na pláž. Sklonil se nabral do ručiček tři malé hvězdice a běžel je hodit do vody. Pak se vrátil a celou akci opakoval.
Z betonového chodníku na něj zvolal nějaký muž:
„Co to děláš, chlapče?“
„Házím ty hvězdice zpátky. Jinak tu na břehu všechny pomřou?“ odpověděl chlapec v běhu.
„Ale vždyť jich tu jsou tisíce! Stejně je všechny nestačíš zachránit?“ zavolal na něj muž. „A stejné je to i všude kolem, na tom nic nezměníš!“
Chlapec se usmál. Vzal do ruky další hvězdici a hodil ji do vody se slovy: „Ale pro tuhle jsem to změnil!“
Ten muž chvíli mlčel, pak se sehnul, zul se a slezl dolů na břeh. Začal sbírat hvězdice a házet je zpátky do vody. Za chvilku se k nim přidala dvě děvčata a už byli čtyři.
Po chvíli bylo na pláži padesát lidí, pak sto, dvě stě, tisíc.
A nakonec byly zachráněny všechny hvězdice.
„Další příběhy pro potěchu duše“
Bruno Ferrero
Modrá růže
Když čínský císař ucítil, že se jeho dny chýlí ke konci, rozhodl se najít manžela pro svou jedinou dceru. Nebyla to jen nejelegantnější a nejvzdělanější ze všech dívek v císařství, ale také zdaleka nejkrásnější. Měla jedinou vadu: nechtěla se vdávat ani za nic.
Když ji otec tak naléhavě prosil, prohlásila, že si vezme za manžela toho, kdo jí přinese modrou růži. Jakmile se tato zpráva roznesla, všichni mladíci za vznešených a bohatých rodů, kteří v císařství žili, se dali do hledání modré růže. Ale marně. Jeden po druhém se vzdávali. Nakonec zůstali jen tři.
První z nich byl nejbohatším obchodníkem v císařství, byl dokonce bohatší než sám císař. Šel k nejlepšímu alchymistovi, který tehdy na světě žil, a ten pomocí různých látek a barev proměnil bílou růži v dokonale modrou. Obchodník neztrácel čas a hned ji přinesl do císařského paláce. Když princezna uviděla růži zbledla, ale pak prohlásila: "Kdyby si na růži sedl motýl, otrávil by se,,“ a znechuceně ji odhodila.
Druhým nápadníkem byl generál císařovy armády. Požádal nejzručnějšího klenotníka na světě, aby mu modrou růži vybrousil ze safíru. Když princezna spočinula pohledem svých temných očí na růži, která se mihotala září jako odraz nebe na mořské hladině, řekla: „Tatínku, nevidíš, že to není růže, ale jen safír vybroušený do tvaru růže?“
Třetím nápadníkem byl syn prvního ministra, krásný, vzdělaný a jemný mladík. Tři měsíce zaměstnával nejlepší umělce země, než mu vytvořili modrou růži z nejjemnějšího porcelánu.
„Nechám si ji, protože je překrásná,“ řekla princezna, „ale je to jen ozdobný předmět.“
Tak byl odmítnut i třetí nápadník.
Jednoho krásného letního večera princezna seděla u okna a těšila se z pohledu na západ slunce, když uslyšela něčí zpěv. Náhodou tudy procházel mladý básník. Jeho pohled se setkal s jejím. Na chvíli se na sebe mlčky zadívali. Pak jí mladý básník něžně řekl: „Moc bych si tě chtěl vzít za ženu.“
„To není tak jednoduché,“ odpověděla princezna. „Já jsem císařova dcera a slíbila jsem, že si vezmu jen toho, kdo mi přinese modrou růži. Dosud se to nikomu nepodařilo.“
„Já ji najdu,“ prohlásil básník.
Druhý den ráno mladý básník utrhl bílou růži a přinesl ji císaři. Ten ji se smíchem předal dceři. Princezna vzala do ruky růži a bez váhání prohlásila: „Konečně mám modrou růži!“
Císařovi chvíli trvalo, než se z překvapení vzpamatoval. Ministři a dvořané mezi sebou nesouhlasně mručeli: „Vždyť ta růže není modrá…“
Ale princezna odpověděla: „Cožpak vám neslouží zrak? Tato růže je modrá, tím si můžete být jisti. Jen se dobře podívejte a uvidíte, jak je nádherně modrá!“
Všichni dvořané zmlkli. Princezna si vzala za muže básníka a byli spolu až do smrti šťastni.
*
Poslední místo
V pekle už bylo plno a pře jeho branou ještě čekala dlouhá fronta. Ďáblu nezbylo než odepřít dalším přicházejícím vstup.
„Máme už jenom jedno místo a to by měl logicky dostat největší hříšník,“ prohlásil.
„Je mezi vámi aspoň nějaký masový vrah?“
Aby ďábel našel toho nejhoršího, začal hříšníky ve frontě vyslýchat.
Po chvíli uviděl jednoho,kterého si předtím nevšiml.
„Co jsi udělal ty?“ zeptal se.
„Nic. Já jsem dobrý člověk a jsem tady omylem.“
„Něco jsi určitě udělat musel,“ ušklíbl se ďábel, „každý něco udělal.“
„To dobře vím,“ přesvědčeně odpověděl muž, „ale já jsem se od všeho vždycky držel stranou. Viděl jsem, jak lidé pronásledují jiné lidi, ale já jsem se k tomu bláznivému honu nepřidal, jak děti nechávají umřít hladem a prodávají je do otroctví, jak slabé vytlačují na okraj společnosti jako její odpad, jak jenom pořád přemýšlejí, čím by se navzájem podvedli. Ale já jsem tomu pokušení odolal a nikdy jsem nic neudělal. Nikdy.“
„Vůbec nic?“ zeptal se nevěřícně ďábel. „Jsi si jistý, žes to všechno viděl?“
„Na vlastní oči!“
„A nic jsi neudělal?“ zeptal se znovu ďábel
„Ne!“
Ďábel se zachechtal: „Tak pojď dál, příteli. To místo patří tobě!“
*
Jeden svatý muž potkal na procházce městem žebrající děvčátko oblečené v hadrech.
V myšlenkách se obrátil k Pánu: „Bože, jak můžeš takovou věc dopustit? Prosím tě, udělej s tím něco.“
Večer uviděl v televizních zprávách zabité lidi, oči umírajících dětí a těla trpících lidí.
Znovu se modlil: „Pane, tolik bídy. Udělej něco!“
V noci mu Pán jasně odpověděl: „Já jsem už něco udělal – stvořil jsem tebe!“
Poslání
Po dlouhé době společného života v rozjímání a studiu se měli tři mnichovi žáci vydat do světa za svým povoláním.
Za deset let přijeli svého učitele navštívit.
Stařičký mnich jim řekl, aby se posadili kolem něj, protože už nemohl chodit. Každý mu začal vyprávět, co prožil.
„Já jsem napsal spoustu knih a prodal jsem miliony výtisků,“ prohlásil první se stopou pýchy v hlase.
„Zahltil jsi svět papírem,“ odpověděl učitel.
„Já jsem kázal na tisíci místech.“
„Ty jsi zahltil svět slovy,“ řekl na to učitel.
Pak promluvil třetí: „Přinesl jsem ti polštář, aby sis na něj mohl položit bolavé nohy,“ řekl.
Učitel se usmál: „Ty jsi našel Boha.“
*
Jeden velký asketa, kterého pro jeho nesmírnou svatost znal celý svět, žil v hluboké jeskyni. Každý den trávil meditací a jeho myšlenky se nikdy nevzdálily od Pána. Jednoho dne, když poustevník zase rozjímal, se odněkud vynořila myška a začala mu ohlodávat botu. Poustevník vzteky bez sebe otevřel oči.
„Proč mě rušíš při rozjímání?“
„Ale já mám hlad,“ zapískla myška.
„Ať už tě tu nevidím, by hnusná myši,“ zakřičel asketa, „jak si vůbec můžeš dovolit rušit mě ze spojení s Bohem?“
„Jak se ti podaří dosáhnout spojení s Bohem,“ zeptala se myška, „když nedokážeš vyjít ani se mnou?“
*
Je důležité, jakým způsobem se co řekne.
Jednoho rána si kalif Hárún al Rašíd jako obvykle zavolal vykladače snů, aby mu vyložil sen, který se mu v noci zdál.
„Zdálo se mi, že mi jeden po druhém vypadaly všechny zuby. Co si o tom myslíš?“
„Pane, to není dobré znamení.Ten sen znamená, že všichni tvoji příbuzní zemřou a ty zůstaneš sám,“ řekl vykladač.
Kalif se zachmuřil. Výklad snu ho tolik rozčílil, že milého vykladače vyhnal z paláce a dal si zavolat jiného. Ten mu odpověděl:
„Pane, to je dobré znamení. Ten sen znamená, že budeš žít dlouho, a přežiješ dokonce všechny své příbuzné.“
Kalif si spokojeně mnul ruce: „To byl ale dobrý sen,“ a vykladači, který mu ho tak pěkně vyložil, sto denárů. Pak si zavolal vezíra a přikázal mu, aby našel prvního vykladače a omluvil se mu kalifovým jménem. Konec konců mu řekl totéž jako ten druhý, ale zvolil špatná slova.
Pokrok
Jeden člověk se vydal do rozsáhlých amazonských pralesů.
Pátral po ložiscích ropy a měl naspěch. První dva dny se domorodci, které si najal jako nosiče, přizpůsobovali pochodu v rychlém tempu, k němuž je bílý muž nervózně nutil.
Ale třetího dne ráno se před něj mlčky postavili. Stáli bez hnutí s nepřítomným výrazem.
Bylo jasné, že vůbec nemají v úmyslu dát se zase na cestu.
Průzkumník jim netrpělivě ukazoval hodinky, mával rukama, aby hlavnímu nosiči ukázal, že je třeba jít dál, protože je málo času.
„Nejde to,“ odpověděl klidně hlavní nosič, „tito muži šli příliš rychle a teď čekají, až je dohoní jejich duše.“
Přísaha
Kdysi dávno jeden čínský císař vyslovil slavnostní přísahu:
„Podrobím si všechny své nepřátele a zničím je.“
Po nějaké době ho překvapení poddaní uviděli, jak se prochází po zahradách se svými úhlavními nepřáteli a klidně si s nimi povídá a svěje se.
„Copak jsi nepřísahal, že zničíš všechny své nepřátele?“ ptal se udiveně jeden z dvořanů.
„Vždyť jsem je také zničil,“ odpověděl císař. “Všechny jsem učinil svými přáteli.“
Boží koníček
Kdysi dávno se jedna bohatá a vznešená Římanka zeptala rabína Jossiho ben Chalafty: „Co dělá Bůh celý den?“
Rabín jí odpověděl: „Dává dohromady manželské páry. Vybírá, kdo si má koho vzít. Tento muž onu ženu, tato žena onoho muže a tak dál.“
„Na tom není nic zvláštního.“ mínila paní, „ta umím také. Za jeden den dám dohromady třeba tisíc párů.“
Rabín na to nic neřekl.
Když se paní vrátila do svých paláců, předvolala si tisíc otroků a tisíc otrokyň a provdala je a oženila navzájem.
Přikázala: „Ten si vezme tamtu a tamta si vezme tohohle.“
V noci se skoro všechny manželské páry pohádaly a popraly. Hned ráno se vydaly za svou paní.
Jeden otrok měl rozvitou hlavu, jedna otrokyně zase na oku „monokl“, další otrok měl oteklý nos…
Paní si zavolala rabína Jossiho. Pověděla mu, co si stalo, a prohlásila. „Měl jsi pravdu. Vidím, že muže s ženami může dávat dohromady jedině Bůh.
Vtom se ozval hlas z nebe: „Ono to není snadné ani pro mne.“
Almužna
Je to hodně dávno, co v Anglii jedna žena zachumlaná do roztrhaných šatů chodila po vsi od domu k domu a prosila o almužnu.
Štěstí jí moc nepřálo. Často na ni lidé ošklivě vyjeli, další na ni pustili psa. Sem tam se našel někdo, kdo jí hodil do klína plesnivé zbytky chleba shnilé brambory.
Dovnitř ji pozvali jen dva staří manželé, kteří bydleli v chaloupce na samém konci vesnice.
„Posaď se na chvíli a zahřej se,“ pozval ji stařeček a jeho žena připravila hrnek horkého mléka a silný krajíc chleba. Zatímco žebračka jedla, prohodili s ní pár slov a těšili ji.
Druhého dne se ve vesnici stala mimořádná věc. Královský posel roznesl do všech domů pozvánky do královského paláce.
Nečekané a překvapivé pozvání obrátilo ves vzhůru nohama. Odpoledne už byly všechny rodiny vyšňořené do svátečních šatů a vydaly se na zámek.
Tam byli všichni uvedeni do hodovního sálu, nad kterým se tajil dech, a každý byl usazen na své místo.
Pak přišli livrejovaní číšníci a začali hosty obsluhovat.
Okamžitě se ozvalo nesouhlasné mručení a výkřiky špatně skrývaného hněvu. Číšníci jim totiž hbitě servírovali slupky od brambor, kameny, plesnivé zbytky chleba. Jen na talíř starých manželů, kteří seděli v koutku, přinášeli vybraná jídla.
Do sálu najednou vešla ona žena s roztrhanými šaty. Všichni oněměli.
„Dnes jste se dočkali přesně toho, co jste včera nabídli mně,“ prohlásila.
Shodila ze sebe sešlé oblečení a pod ním se zatřpytily zlatem vyšívané a drahokamy posázené šaty. Byla to královna.
Slovo
Jeden ministr se posadil na okraj fontány, a protože nedával pozor, spadl dovnitř. Hned přiběhlo několik kolemjdoucích a natahovalo k němu ruku, že ministra vytáhnou.
Volali na něj: „Dejte mi ruku.“
Ale politik o tom nechtěl ani slyšet a nikomu ruku nepodal.
Šel kolem člověk, který se podivil takovému shonu a zeptal se, co se děje. Když se to dozvěděl, přiblížil se k fontáně a promluvil: „Přátelé, náš ministr už od malička zná jenom slovo vzít a neví, co je to dát.“
A natáhl ruku k vodě.
„Dobrý den, pane ministře. Vezměte mou ruku do své.“
Ministr se jí hned chopil a byl vytažen ze studně ven.
Hluboká propast
Jeden muž byl pořád s něčím nespokojen, stále mu něco vadilo na lidech kolem a ustavičně si stěžoval na Boha: „Proč by měl každý nosit svůj kříž? Copak se tomu nedá nějak vyhnout? Už mám těch každodenních trampot opravdu dost.“
Dobrý Bůh mu odpověděl snem.
V tom snu byl pozemský život lidí jako nekonečné procesí. Každý člověk nesl na zádech kříž. Šli pomalu, krok za krokem, ale stále dál.
V nekonečném průvodu kráčel i onen muž a nesl svůj vlastní kříž. Pak si všiml, že kříž je příliš dlouhý, a proto se mu šlo tak těžko.
„Stačilo by o kousek ho zkrátit, trmácel bych se mnohem méně,“ pomyslel si.
Posadil se na obrubník a rychle kus kříže uřízl. Hned se mu šlo snadněji a mohl jít i rychleji. Bez velké námahy došel až k místu, kam, jak se zdálo, celý průvod směřoval.
Na tom místě se rozkládala propast – široká průrva, za kterou začínala „země věčného štěstí“. Byl na ni nádherný pohled.
Ale nebyl tam ani most, ani lávka. A přece přes ni lidé přecházeli.
Každý si sundal kříž z ramene, položil ho přes propast a přešel na druhou stranu.
Jako by ty kříže byly udělány na míru. Sahaly přesně od jednoho srázu propasti ke druhému.
Přešli všichni. Jen on ne. Svůj kříž si zkrátil a ten teď nedosahoval na druhou stranu propasti. Muž se rozplakal a zoufale naříkal: „Kdybych to jenom věděl…“
Ale už bylo pozdě a nářek mu napomohl.
Boží ruce
Učitel cestoval se svým žákem, který se mu měl starat o velblouda. Jednou večer byl žák tak unavený, že hned po příjezdu do hostince usnul a velblouda nepřivázal.
Před usnutím se pomodlil: „Bože, postarej se o toho velblouda. Svěřuji ho do tvých rukou.“
Druhý den ráno byl velbloud pryč.
„Kde je velbloud?“ ptal se učitel.
„Nevím,“ odpověděl žák. „To se musíš zeptat Boha.
Včera jsem byl tak vyčerpaný, že jsem mu našeho velblouda svěřil. Jestli utekl nebo jestli ho ukradli, tak to není moje vina. Já jsem Bohu jasně řekl, aby se o něj postaral. A ty mi přece vždycky říkáš, abych Bohu ve všem důvěřoval.“
„Bohu máš opravdu nade všechno důvěřovat, ale nejdřív musíš velblouda uvázat,“ odpověděl mistr. „Bůh na to totiž nemá jiné ruce než tvoje.“
Socha
V horách žil muž, který měl sochu vytvořenou dávným mistrem. Nijak se o ni nestaral, nechal ji ležel tváří k zemi kdesi v koutě.
Jednou se po okolí procházel jakýsi muž z města.
Byl velmi vzdělaný, a proto když sochu uviděl, zeptal se majitele, jestli by mu ji prodal.
Horal se zeptal: „Prosím vás, kdo by takový špinavý kámen chtěl?“
Muž z města odpověděl: „Dám ti za ni tenhle stříbrňák.“
To horala příjemně překvapilo a souhlasil.
A muž odvezl sochu na sloním hřbetě do města. Od té doby uplynulo mnoho měsíců. Jednou se horal také vypravil do města. V jedné ulici viděl velký dav lidí. Všichni se shlukovali kolem domu, u kterého jakýsi muž vykřikoval: „Pojďte se podívat na nejkrásnější a nejpodivuhodnější sochu na světě. Jen dva stříbrné, a můžete se obdivovat nádhernému dílu velikého mistra.“
Horal zaplatil dva stříbrné a vstoupil do muzea, aby se podíval na sochu, kterou sám prodal za jeden stříbrný.
Podvodník
Jeden stavbyvedoucí pracoval po dlouhá léta velké stavební společnosti. Jednoho dně dostal příkaz vystavět ukázkovou vilu podle projektu, který mu bude nejvíc vyhovovat. Mohl si vybrat i místo, které chtěl, a nemusel hledět na výdaje.
Hned se pustil do práce. Ale protože si myslel, že na slepé důvěře zaměstnavatele vydělá, nakoupil nekvalitní materiál a zaměstnal nepříliš dobré dělníky, aby na materiálu a na mzdách ušetřil peníze, které pak šly do jeho kapsy.
Když byla stavba u konce, stavbyvedoucí odevzdal klíč k vile řediteli své firmy.
Ředitel mu ho s úsměvem vrátil a potřásl mu rukou. „Tato vila je dar pro vás, protože vám chceme projevit svou úctu a vděčnost za vykonanou práci.“
Na své místo
Starý poustevník Šebestián se chodíval modlit do kostelíka stojícího o samocen na vrcholu hory.
Uctívala se tam socha ukřižovaného Krista, které se příznačně říkalo „Milostiplný Kristus“. Lidé z celého okolí k němu chodili prosit o milosti a o pomoc.
Starý Šebestián se rozhodl, že Krista také poprosí o nějakou milost. Tak poklekl před sochu a modlil se: „Pane, chci s tebou trpět. Dovol mi, ať můžu být já na tvém místě. Já chci být na kříži místo tebe.“
V tichosti a s pohledem upřeným na kříž čekal na odpověď.
Ukřižovaný náhle pohnul rty a řekl: „Příteli, přijímám tvou touhu, ale pod jednou podmínkou – ať se děje cokoliv, ať cokoli uvidíš, nesmíš promluvit.“
„Slibuji ti to, Pane.“
Nikdo z věřících si nevšiml, že na kříži teď visí Šebestián, se kterým si Pán vyměnil místo. Zbožní lidé dál přicházeli v zástupech a prosili o milost a Šebestián podle svého slibu mlčel. Až jednou…
Přišel jeden bohatý muž, pomodlil se, a když odcházel, zapomněl na schůdku tašku plnou zlatých mincí. Šebestián to viděl, ale zůstal zticha. Nepromluvil ani o hodinu později, když přišel jakýsi chudák, který nemohl uvěřit takovému štěstí, popadl tašku a zmizel. Šebestián neotevřel ústa, ani když před ním poklekl mladík a prosil ho o ochranu na dlouhé cestě po moři. Ale nedokázal se udržet, když viděl boháče, který přiběhl zpátky do kostela o obvinil mladíka, že mu tu tašku ukradl, a volal, ať ho hned zavřou do vězení.
Tehdy zaburácel: „Nechte toho!“
Všichni se s úžasem otočili a uviděli, že to promluvil ukřižovaný. Šebestián vysvětlil, jak to všechno bylo. Boháč se tedy rozběhl za chudákem. Mladík rychle odešel do přístavu, aby nezmeškal loď. Když v kostele už nikdo nezůstal, přišel Kristus k Šebestiánovi a vyčinil mu.
„Sestup z kříže. Nejsi hoden být na mém místě. Nedokázal jsi mlčet.“
„Ale Pane,“ bránil se zmateně Šebestián. „To jsem měl dopustit takovou nespravedlnost?“
„Ty nevíš,“ odpověděl Pán, „že boháč měl o ty peníze přijít, protože s nimi zamýšlel pěknou lotrovinu. Naopak chudák ty peníze moc potřeboval. A kdyby toho chlapce zadrželi biřici, zmeškal by loď, ale za chránil by si život, protože právě teď se jeho loď potápí na otevřeném moři.“
Neboj se
Jedna rodina žila šťastně a spokojeně v domku na kraji města. Ale jednou v noci vypukl v kuchyni požár.
Když se plameny začaly šířit po celém domku, rodiče s dětmi utekli ven. Venku zjistili, že schází ten nejmenší – pětiletý chlapec. Při útěku se lekl plamenů a štiplavého kouře, obrátil se a dal se po schodech nahoru.
Co teď? Rodiče se po sobě zoufale podívali. Dvě sestřičky se rozplakaly. Do hořícího pekla se už nedalo vrátit… A hasiči pořád nikde.
Tu se otevřelo okénko na půdě a ozval se zoufalý křik: „Tati! Tati!“
Otec přiběhl k domu a zakřičel: „Skoč!“
Chlapec od sebou viděl jen oheň, ale slyšel hlas a tak odpověděl: „Tati, já tě nevidím…“
„Ale já tě vidím. Neboj se, skoč!“ zakřičel otec.
Chlapec skočil a už byl živý a zdravý v náručí otce, který ho chytil v letu.
Recept na krásu
V jedné orientální zemi kdysi žily dvě krásné sestry.
První z nich se vdala za sultána a druhá za kupce. Ale jak šel čas, králova žena byla čím dál hubenější, unavenější a smutnější.
Její sestra žila se svým mužem kupcem vedle sultánova paláce a den ze dne krásněla.
Sultán si zavolal kupce do paláce.
„Jak to děláš?“ zeptal se ho.
„To je jednoduché – krmím svou ženu jazykem.“
Sultán tedy přikázal připravit pro svou ženu kila skopových a velbloudích jazyků, dokonce i kanárčích jazýčků. Ale nic se nedělo. Žena byla stále vyschlejší a zasmušilejší.
Sultán se rozčílil a rozhodl se, že obě sestry vymění. Svou ženu poslal kupci a za manželku si vzal její sestru.
Kupcova žena však jako královna v paláci záhy odkvetla. Zatímco její sestra v kupcově domě zanedlouho znovu získala bývalou krásu a jiskřivost.
Jaké v tom bylo tajemství? Kupec si se svou ženou každý večer povídal, vyprávěli si příběhy a společně si zpívali.
„Minutové nesmysly“
Anthony de Mello
„Ten člověk žvaní nesmysly,“ pravil návštěvník, když slyšel, co Mistr říká.
Žák odpověděl: „Taky bys říkal nesmysly, kdyby ses snažil vyjádřit Nevyjádřitelné.“
*
Mistr dokázal být značně kritický, když si myslel, že je kritika na místě.
Ke všeobecnému údivu však nikdy nic nevytýkal ve zlém. Když se ho na to jednou ptali, řekl: „záleží na způsobu, jakým se kárá. Lidé jsou květiny: otevření a vnímaví vůči jemně se snášející rose, uzavření prudkému dešti.“
*
Žákovi, který se hrozil chyb, Mistr řekl:
„Ti, kdo nedělají chyby, chybují nejvíc ze všech – nepokoušejí se o nic nového.“
*
Klášter začínal být přeplněný, bylo třeba větší budovy, a tak obchodník vyplnil šek na milión dolarů a položil ho před Mistra, který jej sebral a pravil: „Výborně. Přijmu to.“
Obchodník byl nespokojený. Šlo o velikou částku a Mistr mu ani nepoděkoval.
„Ten šek je na milión dolarům „ řekl.
„Ano, všiml jsem si.“
„I když jsem bohatý člověk, milión dolarů je hodně peněz.“
„Chceš, abych ti za ně poděkoval?“
„To bys měl.“
„Proč? Vděčný má být ten, kdo dává,“ řekl Mistr.
*
Na Mistrovi nebylo nic okázalého. Kdykoli promlouval, nakonec zvítězil nevázaný bujarý smích – k zděšení těch, kdo se pokud šlo o jejich duchovnost a hlavně o ně samé, tvářili důležitě.
Jeden rozčarovaný návštěvník řekl: „Ten člověk je šašek!“
„Ne, ne“ pravil žák. „Nepochopil jsi, oč jde: šašek způsobí, že se směješ jemu, ale Mistr tě přiměje smát se sobě.“
*
Když si žák stěžoval, že Mistrova spiritualita potřebuje zmodernizovat, Mistr se hlasitě smál. Pak vyprávěl příběh o studentovi, který se ptal: „Nemáte nějaké novější knihy o anatomii? Tyhle jsou staré nejmíň deset let.“
Prodavač mu řekl: „Podívej, hochu, v lidském těle za posledních deset let žádné kosti nepřibyly.“
„Ani lidské povaze za posledních deset tisíc let nic nepřibylo,“ dodal Mistr.
*
„Zákon je vyjádřením Boží svaté vůle a jako takový musí být ctěn a milován,“ řekl zbožně kazatel.
Hloupost,“ řekl Mistr. „Zákon je nutné zlo a jako takový musí být omezen na nejmenší možnou míru. Ukaž mi někoho, kdo miluje zákon a já ti ukážu zabedněného tyrana.“
Jednou vyprávěl o své sestře, kterou unavovalo tlačit kočárek, v kterém vozila dcerku, a tak si na něj namontovala motorek. Nato se do toho vmísila policie. Nejprve řekli, že motorový kočárek může jet rychlostí tři míle za hodinu, také musí být klasifikován jako “vozidlo s vlastním pohonem“. A potom, že by si matka měla obstarat povolení dopravního inspektorátu, značku, světla a brzdy; a jako vrchol všeho – řidičský průkaz!
*
Jmenuj mi jeden praktický, všednodenní účinek duchovnosti,“ řekl skeptik ve snaze vyvolat spor.
„Například tenhle,“ opáčil Mistr. „Když tě někdo uráží, můžeš se duchem pozdvihnout tak vysoko, že k tobě urážky nedosáhnou.“
*
„Zásadní důvod, proč lidé nejsou šťastní, je to, že jim jejich svízele přinášejí zvrácené uspokojení,“ pravil Mistr.
Vyprávěl, jak jednou v noci cestoval vlakem na horním lehátku. Spát se nedalo, poněvadž žena na dolním lůžku neustále naříkala: „Ach, mám já to strašnou žízeň… Božínku, jakou já mám žízeň…!“
Žalostný hal kvílel dál a dál. Nakonec Mistr slezl po žebříku dolů, chodbičkou, kudy to pěkně táhlo, prošel celým vlakem, naplnil dva velké papírové poháry vodou, přinesl je zpět a podal ztrápené ženě. „Tu máte, paní. Voda!“
„Bůh vám žehnej, pane. Díky.“
Mistr vyšplhal zpátky na svoje lehátko, pohodlně se uvelebil a užuž blaženě dřímal, když zdola zazněl nářek: „Ach, jakou já měla žízeň… Bože, jakou já měla žízeň… Bože, jakou měla žízeň…!“
*
Sociální pracovnice vypověděla Mistrovi své strasti. Kolik dobrého by dokázala vykonat pro chudé, kdyby tolik času a energie nepromarnila obranou sebe a své práce před urážkami a nepochopením.
Mistr pozorně poslouchal a pak odpověděl jedinou větou: „Na nerodící stromy nikdo kameny nehází.“
*
Člověku, který strávil léta studiem Zákona svého náboženství, Mistr řekl: „Klíčem k dobrému životu je láska, a ne náboženství nebo zákon.“
Pak vypravoval o dvou studentících nedělní školy, které náboženská výuka otravovala tak, až jeden navrhl, aby utekli.
„Utéct?… Ale naši tátové nás chytnou a nařežou nám.“
„Tak jim nařežem taky.“
„Co? Ptaštit svýho tátu? Ty ses určitě pomátl. Zapomněl jsi, že Bůh nám nařizuje ctít otce svého i matku svou?“
„To je fakt… Tak dobře, ty namlátíš mýmu tátovi a já tvýmu.“
*
Mistr většinou učil podobenstvími a příběhy. Kdosi se zeptal žáka, odkud je má.
„Od Boha,“ zněla odpověď. „Když Bůh chce, abys uzdravoval, pošle ti pacienty; když tě učiní učitelem, pošle ti žáky; když ti určí, abys byl Mistrem, pošle ti příběhy.“
*
Těm svým žákům, kteří byli naivně přesvědčeni, že není nic, čeho by nemohli dosáhnout, jen když budou chtít, Mistr říkával: „Nejlepší věci v životě si nevynutíte.“
Můžete se přinutit dát si do úst jídlo ale ne mít na něj chuť.
Můžete se přimět ležet v posteli, ale ne spát.
Můžete se přinutit udělat poklonu, ale ne obdivovat.
Můžete se přinutit prozradit tajemství, ale ne důvěřovat.
Můžete se donutit učinit skutek milosrdenství, ale ne milovat.“
*
Mistr si vzal za cíl systematicky bořit každé učení, každou víru, každý pojem božství, neboť tyto věci, původně zamýšlené jako ukazatele, se nyní chápaly jako popisy.
Rád citoval východní pořekadlo:
„Když mudrc ukazuje na Měsíc, tupec vidí jenom prst.“
*
Jeden žák, vyděšený Mistrovou snahou bořit každé vyjádření víry v Boha, vykřikl:
„Nenecháváš mi nic, čeho bych se držel.“ „Přesně tohle říká ptáče, když ho poprvé vystrčí z hnízda!“ pravil Mistr.
Později řekl: „Čekáte, že budete létat, když jste bezpečně usazení v hnízdečku svých názorů? To není let. To je plácání křídly.“
*
Žák se jednou tázal Mistra, jak by mohl vykročit na Cestu.
„Slyšíš, jak ta říčka, co teče kolem kláštera, šumí?“
„Ano.“
„To je výborný způsob, jak na Cestu vykročit.“
Cesta
„Mistr vypadá tak radostně,“ poznamenal návštěvník.
Žák řekl: „Člověk si vždycky vykračuje zvesela, když odhodí břemeno jménem ego.“
*
Tázali se Mistra, co si myslí o úspěších moderní techniky. Odpověděl takto:
Jeden roztržitý profesor se cestou na přednášku opozdil. Skočil do taxíku a vykřikl: „Honem! Jeďte co nejrychleji!“
Když se taxík vyřítil vpřed, profesor si uvědomil, že neřekl šoférovi, kam má jet a zvolal: „Víte, kam chci jet?“
„Ne, pane,“ odvětil taxikář, „ale jedu, jak nejrychleji umím.“
Náboženství
Vladař při svých cestách zajel k Mistrovi, aby se mu poklonil.
„Kvůli státním záležitostem nemám čas na nějaké dlouhé rozpravy,“ řekl. „Nemohl bys pro zaměstnaného muže jako já vtěsnat podstatu náboženství do jednoho nebo dvou odstavců?“
„Že jste to vy, výsosti, vložím ji do jediného slova. „
„Neuvěřitelné! A jak zní to vzácné slovo?“
„Mlčení.“
„A jaká je cesta k mlčení?“
„Meditace.“
„A mohu se zeptat, co to je meditace?“
„Mlčení.“
Duchovnost
Přestože Mistr právě držel svůj den mlčení, poprosil ho jeden cestovatel o slovo moudrosti, jež by ho provázelo na životní pouti.
Mistr přívětivě kývl, vzal arch papíru a napsal na něj jedno slovo: „Uvědomění.“
Návštěvník byl zmaten. „Je to nějak moc krátké. Mohl byste to trochu rozvinout?“
Mistr si vzal papír zpátky a napsal:
„Uvědomění, uvědomění, uvědomění.“
„Co ta slova ale znamenají?“ zeptal se bezradně cizinec.
Mistr se natáhl pro papír a napsal:
„Uvědomění, uvědomění, uvědomění znamená UVĚDOMĚNÍ.“
Bdělost
„Je něco, co bych mohl udělat, abych byl osvícen?“
„Můžeš pro to udělat stejně málo jako pro to, aby ráno začalo vycházet slunce.“
„K čemu tedy jsou duchovní cvičení, která nařizuješ?“
„Mají zajistit, abys nespal, až slunce začne vycházet.“
Hlubina
Pravil Mistr byznysmenovi:
„Stejně jako ryba hyne na souši, hyneš i ty, když se zaplétáš do světa. Ryba se musí vrátit do vody – a ty se musíš vrátit do samoty.“
Byznysmen se zděsil. „To musím zanechat obchodu a jít do kláštera?“
„Ale kdepak. Jen si dál obchoduj a jdi do svého srdce.“
Charisma
Žák byl žid. „Jaký dobrý skutek mám udělat, abych byl milý Bohu?“
„Jak to mám vědět?“ řekl Mistr. „Tvá bible praví, že Abraham by pohostinný a Bůh byl s ním. Eliáš se rád modlil a Bůh byl s ním. David vládl království a i s ním byl Bůh.“
„Existuje nějaký způsob, jak bych našel takový skutek, určený právě jen pro mne?“
„Ano. Pátrej po nejhlubším tíhnutí svého srdce a tím se řiď.“
Harmonie
Při všem svém sepětí s tradicí měl Mistr k pravidlům a tradicím pramalou úctu.
Jednou propukla hádka mezi jedním žákem a jeho dcerou, protože muž neustále na dívku naléhal, aby se při výběru svého budoucího manžela řídila pravidly jejich náboženství.
Mistr byl otevřeně na straně děvčete.
Když žák dal najevo své překvapení nad jednáním svatého muže, Mistr pravil: „Musíš pochopit, že život je jako hudba, která se tvoří spíš citem a instinktem než pravidly.“
Chápání
„Jak získám milost, abych nikdy nesoudil svého souseda?“
„Skrze modlitbu.“
„Proč jsem ji tedy dosud nenašel?“
„Protože ses nemodlil na správném místě.“
„Kde to je?“
„V Božím srdci.“
„A jak se tam dostanu?“
„Pochop, že každý, kdo hřeší, neví, co činí, a zaslouží si, aby mu bylo odpuštěno.“
Proroctví
„Chtěl bych se stát učitelem Pravdy.“
„Jsi připraven na to, že do svých pětačtyřiceti let budeš vystaven posměchu, zneuznání a hladovění?“
„Ano. Ale pověz mi: co se stane, až mi bude pětačtyřicet?“
„Zvykneš si.“
Nevědomost
Mladý žák byl tak geniální, že se učenci odevšad pídili po jeho radě a žasli nad jeho znalostmi.
Když panovník hledal rádce, přišel k Mistrovi a řekl: „Řekni mi, je to pravda, že ten mladík toho ví tolik, jak se o něm říká?“
„Po pravdě řečeno,“ pravil Mistr ironicky, „ten chlapík tolik čte, že nechápu, jak by si dokázal najít čas na to, aby něco věděl.“
Mýty
Mistr vyučoval v podobenstvích a příbězích a jeho žáci jim naslouchali s potěšením – ale občas i zklamaně, protože toužili po čemsi hlubším.
Mistr byl pevný. Na všechny jejich námitky říkával: „Moji milí, musíte se ještě naučit chápat, že nejkratší cesta mezi lidskou bytostí a Pravdou je příběh.“
Jindy říkal: „Nepohrdejte příběhem. Ztracený zlaťák se najde s tou nejlacinější svíčkou; ale nehlubší pravdu – tu najdete prostým příběhem.“
Štěstí
„Zoufale potřebuji pomoc – nebo se zblázním. Žijeme se ženou, dětmi, tchánem a tchýní v jedné světnici. Máme tak podrážděné nervy, že na sebe jen ječíme a vřískáme. Ta místnost je hotové peklo.“
„Slíbíš mi, že uděláš, co ti řeknu, ať je to cokoli?“ pravil vážně Mistr.
„Přísahám, že udělám cokoli.“
„Výborně. Kolik máš zvířat?“
„Krávu, kozu a šest slepic.“
„Všechny je vezmi k sobě do světnice. A za týden zase přijď.“
Žák byl zděšen. Ale slíbil, že poslechne! A tak vzal zvířata dovnitř. Po týdnu se s nářkem vrátil jkao žalostná mátoha: „Jsem úplně na dně! Toho svinstva! Ten puch! Ten kravál! Všichni jsme na pokraji šílenství!“
„Vrať se,“ řekl Mistr, „a zvířata vyžeň.“
Muž celou cestu domů běžel. Na druhý den přišel s očima zářícíma radostí.
„Jak je ten život sladký! Zvířata jsou pryč. Ten dům je hotový ráj – to ticho, ta čistota, toho prostoru!“
Meditace
Žák usnul a zdálo se mu, že přišel do ráje. Ke svému úžasu tam našel Mistra a žáky, jak sedí ponoření v meditaci
„Tohle má být rajská odměna?“ naříkal. „Totéž jsme přece dělali na zemi!“
A zaslechl Hlas, jak volá: „Blázne! Myslíš si, že tihle meditující jsou v ráji? Právě naopak – ráj je v těch, kdo meditují.“
Změna
Návštěvník, povoláním historik, byl člověk svárlivý.
„Nemění naše úsilí směr lidských dějin?“ ptal se vyzývavě.
„Ó ano, mění,“ pravil Mistr.
„A nezměnila naše lidská námaha zemi?“
„Určitě ano,“ řekl Mistr.
„Tak proč tedy učíš, že lidské snažení má tak malý význam?“
I pravil Mistr: „Protože i když vítr polevuje, listí pořád ještě padá.“
Slepota
„Smím se stát tvým žákem?“
„Jsi pouhým žákem proto, že máš zavřené oči. V den, kdy je otevřeš, uvidíš, že není nic, co by ses mohl ode mne a od kohokoli naučit.“
„K čemu tedy je Mistr?“
„Aby ti ukázal, jak je neužitečné nějakého mít.“
Zprostředkování
„Proč potřebuješ Mistra?“ zeptal se návštěvník jednoho z žáků.
„Když se má ohřát voda, je jako prostředníka mezi ní a ohněm zapotřebí nádoby,“ zněla odpověď.
Závislost
Žákovi, který byl přespříliš závislý na knihách, Mistr řekl:
„Jeden člověk přišel na trh se seznamem věcí, které má koupit, a ztratil ho. Když seznam ke své veliké radosti zase našel, držel se ho, dokud všecko nenakoupil – a pak jej zahodil jako nepotřebný cár papíru.“
Únik
Mistr se stal ještě za svého života legendou.
Říkalo se, že u něho jednou hledal radu sám Bůh: „Chci si s lidstvem zahrát na schovávanou. Ptal jsem se svých andělů, jaká skrýš by byla nejlepší. Někteří tvrdí, že hlubina oceánu. Jiní, že vrchol nejvyšší hory. Další že stále odvrácená strana měsíce nebo vzdálená hvězda. Co navrhuješ ty?“
I pravil Mistr: „Schovej se v lidském srdci. To je to poslední místo, které je napadne.“
Nevědomí
„Kde mohu najít Boha?“
„Je přímo před tebou.“
„Proč ho tedy nedokážu spatřit?“
„Proč opilec nedokáže rozeznat svůj dům?“
Později Mistr řekl: „Zjisti, co tě opíjí. Abys viděl, musíš být střízlivý.“
Ateismus
K radosti svých žáků Mistr řekl, že chce k narozeninám novou košili. Koupili nejjemnější látku. Vesnický krejčí přišel vzít Mistrovi míru a slíbil, že dá-li Bůh, košile bude do týdne ušitá.
Týden utekl a ke krejčímu poslali jednoho žáka; Mistr zatím rozčileně čekal na novou košili.
Krejčí pravil: „Došlo k nepatrnému zdržení. Ale dá-li Pán Bůh, bude košile hotová zítra.“
Nazítří krejčí řekl: „Je mi líto, ale ještě jsem to nestihl. Zkuste to zase zítra, a když Bůh dá, určitě bude košile hotová.“
Následujícího dne Mistr povídá: „Zeptej se ho, jak dlouho mu to potrvá, když vynechá Boha.“
Projekce
„Proč jsou tady všichni šťastní, jen já ne?“
„Protože oni se naučili všude vidět dobro a krásu,“ řekl Mistr.
„A proč všude nevidím dobro a krásu já?“
„Protože kolem sebe nemůžeš vidět to, co nedokážeš vidět v sobě.“
Volný průběh
„Co musím udělat, abych byl osvícen?“
„Nic.“
„Jak to, že nic?“
„Protože Osvícení nepochází z konání – k Osvícení dochází.“
„Takže se ho tedy nikdy nedá dosáhnout?“
„Ale ano, dá.“
„Jak?“
„Nekonáním.“
„A jek se to dělá, aby člověk dospěl k nekonání?“
„Jak se dělá, aby člověk usnul nebo se probudil?“
Objev
„Pomoz nám najít Boha.“
„V tom vám nikdo pomoci nemůže.“
„Proč ne?“
„Ze stejného důvodu, z jakého nikdo nemůže pomoci rybě najít oceán.“
Tlak
Od těch, kdo se chtěli stát jeho žáky, Mistr vyžadoval vážnost úmyslů.
Avšak když se žáci v duchovním úsilí přepínali, plísnil je. To, co doporučoval, byla veselá vážnost či vážná veselost – jako u sportovců při hře či u herců při představení.
A mnoho, mnoho trpělivost. „Rychlené květny nevoní,“ říkával. „Rychlené ovoce ztratí svou chuť.“
Revoluce
Klášter měl své přepisy, ale Mistr vždycky varoval před tyranií zákona.
„Poslušnost předpisy zachovává,“ říkával.
„Láska ví, kdy je porušit.“
Nedotčenost
Žáky zaráželo, že Mistr, který žije tak prostě neodsoudí své bohaté stoupence.
„Aby byl někdo bohatý a svatý, je sice vzácné, ale možné to je,“ řekl jednou.
„Jak?“
„Když peníze mají na jeho srdce takový účinek jako stín tamhletoho bambusu na dvůr.“
Žáci se otočili a pozorovali, jak stín bambusu obchází dvůr, aniž by pohnul jedinou částečkou prachu.
Tvoření
O Mistrovi se vědělo, že straní revolucionářům, přestože tím riskuje nemilost u vlády.
Když se ho kdosi zeptal, proč se sám aktivně nevrhá do sociální revoluce, odpověděl tímto záhadným příslovím:
„Zatímco klidně vysedávám a nic nedělám, přichází jaro a roste tráva.“
Perspektiva
Mistr byl v bodré náladě a žáci zvědaví. Ptali se, jestli se vůbec někdy cítil sklíčený.
Přiznal, že ano.
„A není snad také pravda, že jsi byl stále šťastný?“ vyptávali se tvrdošíjně.
Ovšemže ano.
„Co za tím vězí?“ chtěli vědět.
I řekl Mistr: „Tohle: všechno je dobr nebo špatné tak, jak na to člověk pohlíží.“
Oddělení
Mistrovy nauky se znelíbily vládě, a proto ho poslala do vyhnanství.
Na dotazy žáků, zda někdy pocítil stesk, Mistr řekl: „Ne.“
„Ale nepostrádat svůj domov je nelidské,“ protestovali.
Na to Mistr pravil: „Když objevíte, že vaším domovem je stvoření, přestanete být vyhnancem.“
Pohyb
Žákům, kteří stále prosili o slova moudrosti, Mistr pravil: „Moudrost nelze vyjádřit slovy. Projevuje se v konání.“
Ale když viděl, jak se střemhlav vrhají do činnosti, hlasitě se smál a řekl jim: „Tohle přece není konání. To je pohyb.“
Rozlišování
Zhrzený milenec prohlásil: „Jednou jsem si popálil prsty. Podruhé se už nikdy nezamiluji.“
I pravil Mistr: „Jsi jako kočka, která když se popálila, protože si sedla na kamna, odmítla se znovu posadit.“
Uctívání
Žákovi, který byl nadmíru uctivý, Mistr řekl:
„Na zdi je jen odraz světla. Proč se klaníš zdi? Projevuj úctu světlu.“
Osud
Ženě, která si stýskala na svůj osud, Mistr pravil: „Ty sama přece vytváříš svůj osud.“
„Jistě ale nemohu za to, že jsem se narodila jako žena?“
„Narodit se jako žena není osud.To je danost. Osud je to, jak své ženství přijímáš a co z něho děláš.“
Znovuzrození
„Zcela se rozejdi se svou minulostí a budeš osvícen,“ řekl Mistr.
„Já to dělám postupně.“
„Postupně se dosahuje růstu. Osvícení je okamžité.“
Později řekl: „Udělej pořádný skok! Přes propast se nedostaneš, když budeš jen hopsat.“
Proměna
Žákovi, který si věčně stěžoval na druhé, Mistr řekl: „Jestli ti jde o klid, usiluj o změnu sebe sama a ne druhých lidí. Snazší je chránit si nohy pantoflemi, než po celé zemi natahovat koberec.“
Učednictví
Návštěvníkovi, který žádal, aby se mohl stát Mistrovým žákem, Mistr pravil: „Můžeš se mnou bydlet, ale nebuď mým následovníkem.“
„Koho tedy budu následovat?“
„Nikoho. V den, kdy někoho začneš následovat, přestaneš následovat Pravdu.“
Příběhy z "Modlitba žáby"
(1. díl) Anthony de Mello
*
Když byl jedné noci bratr Bruno pohroužen do modliteb, neustále ho rušilo žabí kvákání. Ať se snažil jakkoliv, nedokázal ty zvuky přestat vnímat. Naklonil se tedy z okna a křikl: „Ticho! Modlím se.“
Jelikož byl bratr Bruno světec, jeho rozkaz byl okamžitě splněn. Každý živý tvor poslušně oněměl a snažil se vytvořit ticho k modlitbě co nejpříznivější.
Teď však Bruna z rozjímání vytrhl zas jiný zvuk – jeho vnitřní hlas, který pravil: „Možná, že Bohu je žabí kvákání stejně libé jako zpěv tvých žalmů.“ „Co by se Bohu mohlo líbit na kvákání žáby?“ opáčil Bruno opovržlivě. Ale hlas se nevzdával: „Proč by jinak podle tebe Bůh tento zvuk stvořil?“
Bruno se rozhodl, že tomu ,proč´ přijde na kloub. Znovu se vyklonil z okna a rozkázal: Zpívat!“ Nato se vzduch rozechvěl rytmickým kvákáním vyluzovaným žábami z celého dalekého okolí. A jak se tak Bruno zaposlouchal, jejich hlasy ho přestaly obtěžovat. Zjistil totiž, že, nebráni-li se jim, noční ticho je jejich uměním vlastně obohaceno.
Tento objev sladil Brunovo srdce s celým vesmírem a poprvé v životě mu bylo dáno porozumět tomu, co to znamená modlit se.
*
Ptali se jednou jednoho derviše, proč Boha uctívá tancem. „To proto,“ odpověděl, „že uctívat Boha znamená usmrtit vědomí vlastního já. Tanec každičké já zabíjí. Když ,já´ zemře, všechny starosti zemřou s ním. Kde není ,já´, tam je Láska, tam je Bůh.“
*
Súfický světec se vydal na pouť do Mekky. Na kraji města ulehl na zem, hned vedle cesty, neboť byl velmi vyčerpaný. Už už usínal, když tu ho probudil láteřící poutník. „Toto je hodina, kdy se hlavy všech věřících uklánějí směrem k Mekce, a ty směrem k této svatyni nastavuješ chodidla.“
Súfí se ani nepohnul, jen otevřel oči a řekl:
„Bratře, byl bys tak velmi laskav a přemístil mé nohy tam, kde nebudou ležet směrem k Bohu?“
*
O jednom světci se kdysi vyprávělo, že pokaždé, když odcházel z domova za svými náboženskými povinnostmi, říkával: A teď sbohem, můj Pane. Jdu do kostela.“
*
Mistr pozval vládce na lekci meditace. Když odmítl se slovy, že nemá čas, dostalo se mu této odpovědi:
„Připomínáte mi člověka, který kráčí do džungle s šátkem na očích a nemá čas si ten šátek sundat.“
Když se vládce ohradil, že skutečně nemá čas, mistr pokračoval: „Bylo by chybou domnívat se, že meditovat nelze pro nedostatek času. Ten pravý důvod je zmítání mysli.“
*
Byl jednou jeden vyčerpaný dřevorubec, který bez ustání plýtval časem a energií, jelikož sekal tupou sekerou. To proto, jak sám tvrdil, že neměl čas se na chvíli zastavit a ostří nabrousit.
*
Známého zhýralce nejdříve exkomunikovali a pak mu ještě zakázali vkročit do kostela.
Postěžoval si tedy Bohu: „Nechtějí mě pustit dovnitř, Pane, protože moc hřeším.“
„Proč si stěžuješ?“ odvětil Bůh. „Myslíš, že mě dovnitř pustí?“
*
Žák přijel ke stanu svého súfického Mistra na velbloudu. Sesedl a namířil si to přímo do stanu, kde se hluboce uklonil, řka: „Má víra v Boha je tak velká, že jsem svého velblouda neuvázal; jsem přesvědčen, že Bůh neustále bdí nad zájmy těch, kdo ho milují.“
„Běž si toho velblouda okamžitě uvázat, hlupáku!“ pokáral ho Mistr. Nemůžeš Boha obtěžovat úkoly, na které stejně tak dobře stačíš sám.“
*
Neobyčejně zbožnému muži se přestalo dařit. Začal se tedy modlit následujícím způsobem:
„Pane, vzpomeň si na všechny ty roky, kdy jsem Ti sloužil jak jsem nejlépe dovedl, a nikdy jsem za to nic nechtěl. Teď, když už je ze mne stařec a jsem na mizině, mám k Tobě poprvé v životě prosbu a věřím, že mě neodmítneš: prosím, nech mě vyhrát v nějaké loterii.“
Dny ubíhaly. Pak týdny, měsíce. Stále nic. Nakonec už své zoufalství neovládl a zaúpěl:
„Bože, tak už mě toho čekání konečně ušetři!“
Vzápětí uslyšel Boží odpověď: „Ušetři ty mě a kup si konečně los!“
*
Pětičlenná rodinka si vyjela na pláž. Děti si užívaly moře a stavěly hrady z písku, když tu se v dálce objevila jakási stará žena. Šedá vlasy jí poletovaly ve větru, šaty už měla jen samé špinavé cáry. Jak šla, sbírala pořád cosi ze země, dávala to do tašky a něco si při tom mumlala.
Rodiče přivolali děti k sobě a nakázali jim, aby se od té staré paní držely dál. Když je míjela, usmála se na ně. Nikdo jí však pozdrav neopětoval.
Za pár měsíců se o té stařeně dozvěděli, že ze svého vlastního rozhodnutí zasvětila celý život tomu, že na plážích sbírala skleněné střepy, aby se o ně nepořezaly děti.
*
Jeden z největších zenových mistrů Rinzai prý každý večer těsně před spaním propukl v mocný srdečný smích, jenž se rozléhal po všech chodbách a byl slyšet po celém klášteře.
A za úsvitu, hned po probuzení, se vždy rozesmál tak že všechny mnichy do jednoho probudil, ať byl jejich spánek sebetvrdší.
Tolikrát se ho žáci ptali, proč se tak směje. Marně. A když pak z tohoto světa odešel, vzal si tajemství svého smíchu s sebou.
*
Mistr byl v mimořádně dobré náladě, a tak se jeho žáci pokoušeli vyzvědět, jakými všemi stupni musel Mistr na cestě k Bohu projít.
„nejdřív mě Bůh vzal za ruku,“ pravil, „a zavedl mě do Říše činů. Tam jsem pobyl několik let. Pak se pro mě vrátil a vzal mě do Říše útrap. Tam jsem žil, dokud se mé srdce nezbavilo všech pout. To už jsem se ocitl v Říši lásky, jejíž plameny a žár pohltily poslední zbytky mého já. To mě přivedlo do Říše ticha, kde byly pře mými zraky odhaleny všechny taje života a smrti.“
„To už jste byl na konci svého hledání?“ ptali se.
„Ještě ne,“ pokračoval Mistr. „Jednoho dne mi Bůh pravil: ,Dnes tě vezmu do nejskrytější svatyně v Chrámu, přímo do srdce samotného Boha.´ A zavedl mě do Říše smíchu.“
*
Tam, kde je láska, nemůže být řád. Dokonalý řád by změnil svět v pohřebiště.
*
Jednou zavítalo několik starších z kláštera do Scete. Byl s nimi i opat Jan zvaný Skřítek.
Zatímco večeřeli, jeden velmi starý kněz vstal od stolu a chtěl ostatní obsloužit, ale nikdo si od něho nevzal ani misku vody. Až na Jana Skřítka.
To ostatní docela šokovalo, a tak se ho hned po jídle ptali: „Jak ses jen mohl cítit hoden toho, aby tě obsluhoval takový světec?“
Odpověděl jim: „Když já někomu nabídnu trochu vody, jsem šťastný, když ji přijme. To jsem měl toho muže zarmoutit a pokazit mu radost z toho, že mi může něco dát?“
*
Starý poutník se i přes zimní období vydal na cestu do Himálaje.Tu se spustil déšť.
Hostinský se upřímně zajímal: „Ale jak se tam chcete v tomhle počasí dostat, dobrý muži?“
Stařec mu na to s úsměvem odpověděl: „Mé srdce už tam dorazilo a tenhle zbytek mého já ho jen následuje. A to je snadné.“
*
Diogenes stál jednoho dne na rohu ulice a smál se, jako by pozbyl rozumu.
„Co je vám k smíchu?“ zeptal se ho kolemjdoucí.
„Vidíte ten kámen uprostřed cesty? Od rána jsem tady a už deset lidí o něj zakoplo a řádně zaklelo. Ale dát ho pryč, aby se to už nestalo nikomu dalšímu, to se nikdo neobtěžoval.“
*
Guru se zeptal svých žáků, jak se pozná, že už skončila noc a začal den.
Jeden soudil: „Když v dálce uvidíte zvíře a poznáte, jestli je to kráva, nebo kůň.“
„Ne,“ pravil guru.
„Když vidíte v dálce strom a poznáte, jestli je to margóza, nebo mangovník.“
„Zase špatně,“ zhodnotil guru.
„Podle čeho tedy?“ byli zvědaví žáci.
„Když se podíváte do tváře kteréhokoli muže a poznáte v něm bratra, když se podíváte do tváře kterékoli ženy a poznáte svou sestru. Když se vám tohle nepodaří, je stále noc, ať je slunce na nebi kdekoli.“
*
Když vaše srdce instinktivně reaguje na radosti a starosti jiných, je to znamení, že jste přestali lpět na svém já a vnímáte sebe a všechny lidi jako „jedno tělo“ – a to už je láska.
*
Malý chlapec k elektrikáři: „Co to vlastně je, ta elektřina?“
„To ti vlastně ani nevím, synku. Ale můžu to s ní zařídit tak, aby ti svítila.“
*
Kdosi požádal Bajazida, aby ho vzal za svého žáka.
„Pokud hledáte pravdu,“ pravil Bajazid, „jsou zde jisté nároky, povinnosti, které byste musel plnit.“
„A jaké?“
„Nosil byste vodu, sekal dřevo, vařil a poklízel.“
„Hledám Pravdu, ne práci,“ řekl ten kdosi, otočil se na podpatku a odešel.
*
Má-li člověk jedny hodinky, vždycky ví, kolik je hodin. Má-li dvoje, nikdy neví, na čem je.
--------------------------------------------------------
KÁVA - ŽIVOT (příběh z netu)
Skupina bývalých studentů se sešla, aby navštívila svého starého univerzitního profesora. Během odpoledne spolu debatili, ale zprvu veselý rozhovor se pomalu změnil ve stížnosti na zátěž v zaměstnání i v životě.
Starý profesor nabídl všem kávu, odešel do kuchyně a vrátil se s velkou konvici kávy a tácem plným nejrůznějších šálků, bylo jich dokonce víc, než studentů: porcelánových, plastikových, skleněných i křišťálových. Některé vypadaly úplně obyčejně, některé dokonce velmi draze, jiné výjimečně originálně. Pan profesor své bývalé žáky vybídl, aby si nalili kávu. Když měli všichni studenti vybrané hrnky s kávou ve svých rukách, profesor jim řekl:
"Jestli jste si všimli, vybrali jste si ty nejhezčí a nejdražší hrnky a ty obyčejnější jste nechali na tácku. I když je samozřejmě přirozené, že pro sebe chcete jen to nejlepší, je to hlavní příčina vašich problémů i vašeho stresu. Vždyť to, co jste ve skutečnosti opravdu chtěli, byla káva, ne hrníček, ale podvědomě jste sáhli po těch nejlepších a dokonce jste se i podívali, jaké hrníčky si vybrali ti ostatní.
Přemýšlejte o tom:
Život je jako káva a zaměstnání, peníze a společenské postavení jsou hrníčky. Jsou to jen nástroje, které kvalitu života nemění. Občas, když se zaměříme na hrníček, zapomínáme si vychutnat kávu, kterou v něm máme...Nenechte hrníčky, aby řídily vás život, ale soustřeďte se raději hlavně na tu kávu/život...
PROČ ZPÍVAT? (z netu)
Pozoroval jsi někdy chování ptáků, když se jim nedaří?
V průběhu mnoha dnů si připravují hnízda, ukládají materiál, často přinesený z velké dálky…
…A když skončili a jsou připraveni snést vajíčka, bouřka nebo nějaký zlý člověk či nějaké zvíře jim ho zničí a shodí na zem všechno, co s takovou námahou vytvořili.
Co udělá pták? Vzdá se svého úkolu?
Vůbec ne! Znovu a znovu začíná, až dokud se první vajíčka neobjeví v hnízdě.
Někdy se stane ještě dříve, než se vylíhnou ptáčata, že nějaké zvíře, dítě, bouřka znovu zničí hnízdo, ale tentokrát i s jeho cenným obsahem…
Je těžké začínat znovu od nuly…. ,ale i přesto ptáček nikdy nemlčí, nevzdává se, pokračuje ve zpevnění, budování, staví a zpívá…
Měl jsi někdy dojem, že Tvůj život, Tvá práce, Tvá komunita nejsou tím, o čem jsi snil?
Měl jsi někdy chuť vykřiknout:“dosti, mé úsilí nestojí za to, je toho nějak příliš mnoho.“
Jsi unaven z toho, že musíš znovu začínat, denně bojovat, že ztrácíš svou sebedůvěru, že nenaplňuješ své cíle, které jsou už na dosah ruky?
Život Tě někdy takto zkouší, ale nikdy se nevzdávej, vlož svou naději do budoucnosti a odevzdej se. Netrap se, když v boji utržíš nějakou ránu,… je třeba s tím počítat.
Posbírej kousky naděje, znovu ji vybuduj a znovu se odevzdej.
Není důležité, co se děje…, neztrácej sílu, jdi stále kupředu….!
Život je neustálou výzvou, a stojí za to přijmout ho…
A hlavně nepřestávej si nikdy zpívat!
......................................
O největším božském tajemství (z netu)
Kdysi dávno na počátku všech věků se bohové sešli na poradu, aby si řekli, kam ukrýt před člověkem to největší božské tajemství. První promluvil Brahma Stvořitel:
"Myslím, že nejlépe bude schovat tajemství na vrcholek Himaláje, její mrazivou strmost člověk nikdy nezdolá"
Ale bohyně Kálí, která byla stejně tou nejchytřejší ze všech, nahlédla do své nesmírné kruhové paměti, jež hledí vpřed i vzad, pousmála se a řekla:
"Varuji tě, Brahmo. Pravda, posvátná Himaláj je dost strmá, ale člověk je bystrý a zvídavý. A věř tomu, že již velmi brzy, za pár prchavých miliard roků stane lidská noha i na vrcholku Ču-mu-lang-my. A kde je pak naše tajemství?!
Jako druhý se přihlásil o slovo Višnu Udržovatel a poněkud podrážděně pronesl:
"Věřím, že víš co mluvíš, ale pak mám, Kálí, lepší návrh: Uložme naše tajemství na dno oceánu. Jeho dusivou hloubku člověk přece nemůže zdolat!!
Ale Kálí opět nahlédla do své všeobjímající paměti a pravila:
"I tebe varuji, můj příteli. Oceán je sice hluboký a temný, ale za pár miliard roků člověk a jeho plavidla dobudou i dna oceánu, a co pak bude s naším tajemstvím?"
Třetí, už značně rozzloben, promluvil Šiva Ničitel:
Kálí, pořád jen děláš zmatky! Budiž, třeba na tom něco je. Ukryjme tedy své tajemství na Měsíc! A ty, Kálí, se neopovažuj tvrdit, že se člověk dostane i tam!"
"Já velmi lituji, že znovu musím zdržet chod božské rady, ale i tebe, můj milý, musím varovat. Chladná Luna je sice vzdálená a pustá, pravda, ale vy stále nechápete, jak moc je člověk zvědavý a že časem stane lidská noha i na Měsíci!"
Tak to už bylo na tři bohy příliš, jeden přes druhého se rozkřičeli:
"Dost tvých zpupných řečí, Kálí! Jsi-li tak chytrá, jak se stavíš, řekni nám tedy, kam ukrýt božské tajemství!"
Ale Kálí se už dávno předtím podívala do své paměti hledící vpřed i vzad a na otázku byla připravena, a tak se sladce usmála a odpověděla:
"A co kdybychom, milí kolegové, ukryli naše tajemství přímo do člověka? Ručím vám za to, že člověk, zvědavý a bystrý, v jeho hledání sleze vrcholky nejstrmějších hor, potopí se na mořské dno a proletí celý nehostinný vesmír... ale hledat ho sám v sobě... kdepak, na to jen tak nepřijde!"
Bohové zvážili její řeč a uposlechli. Jak řekla, tak se stalo - a tajemství je dosud v bezpečí - jen hledejte, dobrou noc, děti...
..........................................
PŘÍBĚH (z netu)
Jednoho dne starý osel spadl do staré studny. Chudák zvíře brečelo a brečelo po několik hodin a farmář se snažil vymyslet, co dělat. Nakonec si uvědomil, že nepotřebuje ani studnu, ani osla a rozhodl se studnun i s oslem zasypat.Požádal pár sousedů, aby mu pomohli. Každý popadl lopatu a začal házet hlínu, písek i smetí do studny. Napřed osel začal hlasitě brečet,
ale pak se utišil. Ještě tam hodili pár plných lopat a pak se farmář podíval. Tam uviděl něco nečekaného. Jak lopata padla na osla, on to otřásl a pak na to šlápl, aby se dostal výše.
A čím více farmáři na osla házeli hlínu a smetí, tím výše
vyšlápnul. A nakonec osel byl tak vysoko ze studny, že vyskočil a odběhl.
Co z toho plyne?
Život na tebe občas bude házet špínu, různé druhy špíny. Umění je to otřást a šlápnout výše.
Každá naše potíž je schůdek, po kterém se dá jít nahoru. My
můžeme tak vylézt i z těch nejhlubších studen. Jenom nesmíme přestat, nesmíme se vzdát. Otřesme ze sebe špínu a udělejme krok nahoru!
Pamatuj si 5 jednoduchých pravidel pro spokojenost:
1. Osvoboď srdce od nenávisti. Odpusť těm, co ti ublížili.
2. Netrap se minulostí ani budoucností. Co bylo, to bylo a co bude stejně nevíme.
3. Žij jednoduše a měj radost z toho co máš.
4. Dávej více.
5. Očekávej méně.
.....................................................................
VELKÉ KAMENY (příběh z netu)
Jednoho dne odborník na hospodaření s časem hovořil před skupinou obchodních studentů, a aby vypíchl svou myšlenku, použil ilustrativní příklad, na který by studenti nikdy nezapomněli. Když tak stál před skupinou těch výjimečných lamačů rekordů, řekl: OK je čas na kvíz," a vytáhl pětilitrovou zavařovací sklenici se širokým hrdlem a postavil ji před ně na stůl. Pak vyhrabal ještě asi tucet kamenů velikosti pěsti a pečlivě je vyskládal jeden po druhém do sklenice. Když byla sklenice plná až po hrdlo a žádný další kámen se do ní nevešel, zeptal se:
"Je ta sklenice plná"? a každý ve třídě zavolal: "Ano."
Expert na hospodaření s časem opáčil: "Skutečně?" a sáhl pod stůl a vytáhl sáček štěrku, který nasypal na sklenici a pořádně s ní zatřepal. Štěrk se propadl mezi kameny. Zeptal se znova. "Je ta sklenice plná?" Tentokrát třída pochopila a jeden řekl: "Pravděpodobně ne."
"Správně!" odpověděl a zpoza stolu vzal sáček s pískem a vměstnal ho všude do mezer mezi kameny a štěrkem. Opět se zeptal:
"Je ta sklenice plná?" "Ne!" zařvala třída.
"Správně!" odpověděl a vytáhl džbánek vody a naplnil sklenici až po okraj. Pak se podíval na třídu a zeptal se: "Co je pointou této ilustrace?"
Jeden snaživec zvedl ruku a povídá: "Pointou je, že bez ohledu na to, jak plný je váš program, když se snažíte skutečně pořádně, vždycky se tam vejdou nějaké věci!"
"Ne," řekl přednášející, "to není pointa. Pravda, kterou nás ilustrace učí je ta, že pokud tam nedáme ty velké kameny napřed, tak je tam už nedostaneme nikdy. Co jsou ty velké kameny vašeho života? Čas, který ztrávíme se svými milovanými, vaše sny, smysluplné aktivity, učení či vedení druhých?
Pamatujte, abyste dali dovnitř nejprve tyto důležité kameny, jinak je tam už nedáte nikdy."
(Neznámý autor)
............................................................................
CESTOVÁNÍ S OSLEM
(Charlie Chaplin)
Byl jednou jeden mladý pár s chlapcem ve věku 12 let.
Rozhodli se cestovat, pracovat a poznávat svět. A tak se rozjeli do světa se svým oslem.
Přijeli do první vesnice, lid jejich příchod komentoval: „podívejte se na toho nevychovaného chlapce… on je na oslu a chudáci unavení rodiče pěšky. Že to tak nechají!“ A tak manželka řekla manželovi: „Nedovolme, ať mluví špatně o našem synovi.“ Manžel sundal dítě a sám nasedl na osla.
Přijeli do druhé vesnice. Lid bručel: „Podívejte na toho nestoudného otce! Nechá manželku a syna trápit se pěšky, zatímco on se se veze na oslu.“Tak muž sestoupil a nechal posadit manželku. On se synem vedli osla za uzdu.
Přijeli do třetí vesnice a lid to opět komentoval: „Chudák muž! Po namáhavé celodenní práci nechá sedět manželku na oslu. A chudák chlapec. Jak nešlechetnou matku má!“ A tak se rozhodli sednout na osla všichni tři. Znovu vyrazili na pouť.
Když přijeli do čtvrté vesnice, zaslechli co si říkal lid: „Jsou to bestie. Větší bestie než sám osel, co je nese. Umořili by ho k smrti, místo aby sestoupili a kráčeli svorně vedle něho..“ Ale v další vesnici nemohli uvěřit svým uším, když slyšeli: „Hele, to jsou ti tři idioti, co kráčejí pěšky, i když mají osla, který je může nést!“
Závěr: pořád tě budou kritizovat, budou o tobě špatně mluvit a bude obtížné potkat někoho, kdo tě bude brát takového, jaký jsi. Proto: žij podle své víry.Dělej to, co ti radí srdce… To co chceš…Lidský život je divadelní představení, které se hraje bez předchozích zkoušek. Zpívej, směj se, tancuj, měj rád … a žij intenzivně každý okamžik tvého života…. dříve, než spadne opona a hra skončí bez potlesku.
(Charlie Chaplin)
Říká se že:
„Stačí minuta, abyste si všimli člověka, hodina, aby se vám stal sympatický, den, abyste se zamilovali, ale nestačí ani celý život, abyste na něj dokázali zapomenout.“
U HOLIČE (z netu)
Jeden muž, stejně jako každý jiný měsíc, šel k holiči.Začali spolu hovořit o různých věcech. … a najednou hovořili o Bohu.
Holič řekl: „Víte, já nevěřím, že Bůh existuje.“
“Proč si to myslíte?“ zeptal se klient. „Je to velmi prosté.
Stačí jen vyjí na ulici, abych se přesvědčil, že Bůh není.
Kdyby byl Bůh, myslíte, že by bylo tolik nemocných? Existovaly
by opuštěné děti? Kdyby Bůh byl, nebylo by bolesti, utrpení…
Prostě… nemůžu si přestavit Boha, která tohle všechno dovolí.“
Klient se zamyslel, chtěl něco říct, ale rezignoval. Nechtěl vyvolat nepotřebnou diskuzi. Když holič dostříhal, klient zaplatil a odešel. A v tom momentě uviděl na ulici člověka s dlouhými zanedbanými vousy i vlasy. Vypadalo to, že už delší dobu jeho vlasy i vousy neviděly holiče. Byl zanedbaný a špinavý.
Tehdy se klient vrátil a řekl: „Víte co? Holiči neexistují!“
„Velmi směšné! Jak to neexistují?“ Zeptal se holič „Já jsem jeden z nich!“
„Ne!“ odporoval klient. „Kdyby existovali, nebylo by tolik lidí s dlouhými vlasy a vousy, jako ten člověk na ulici.“ „Ale neéé… Holiči existují, to jen lidé nás
nehledají. Z vlastní vůle.“
„No právě…“ řekl klient.
Přesně tak. Bůh existuje, to jen lidé ho nehledají. A dělají to z vlastní vůle.Proto je tolik utrpení a bolesti na světě. Bůh nesliboval dny bez bolesti, radost bez utrpení,slunce bez deště. Sliboval sílu na každý den, útěchu uprostřed slz a světlo na cestě...
--------------------------------------------------------------------------------
POUČENÍ OD MOTÝLA (z netu)
Jednoho dne se v zámotku objevil malý otvůrek, člověk seděl a několik hodin pozoroval motýla, jak se usilovně snaží protlačit protlačit tělo tímto malým otvůrkem ven. Pak se zdálo, jako by byl jako by byl stále na jednom místě.
Zdálo se, že se dostal tak daleko, jak mohl a že se už dále dostat nemůže. Člověk se tehdy rozhodl motýlovi pomoci, vzal nůžky a zámotek rozstříhl. Motýl se z něj pak snadno dostal. Měl však scvrklé tělo, byl drobný a a měl svraštělá křídla.
Člověk pokračoval v pozorování, protože čekal, že se křídla každou chvíli rozevřou, zvětší a rozšíří, aby byla schopna nést tělo motýla a aby byla pevná. Nic z toho se nestalo! Motýl ve skutečnosti strávil zbytek života lezením se scvrknutým tělem a svraštělými křídly. Nikdy nebyl schopen létat.
Člověk ve své laskavosti a dobrém úmyslu nepochopil, že omezující zámotek a zápas nutný k tomu, aby se motýl dostal přes drobný otvůrek je způsob, jakým příroda vytlačuje tekutiny z těla motýla do jeho křídel, aby byl schopný létat až se jednou ze zámotku osvobodí.
Někdy jsou zápasy přesně tím, co v životě potřebujeme.
Pokud by nám bylo umožněno jít životem bez překážek, tak by nám to mohlo uškodit. Nebyli bychom tak silní, jak bychom mohli být. Nikdy bychom nebyli schopni létat.
Chtěl jsem sílu……a dostal jsem potíže, aby mě posílily.
Chtěl jsem moudrost… a dostal jsem problémy, abych
je řešil.
Chtěl jsem blahobyt…. a dostal jsem mozek a sílu. Abych
mohl pracovat.
Chtěl jsem odvahu …. a dostal jsem překážky, abych je
překonával.
Chtěl jsem lásku…. a dostal jsem ztrápené lidí, abych jim
pomáhal.
Chtěl jsem výhody… a dostal jsem příležitosti.
Nedostal jsem nic z toho, co jsem chtěl….., ale dostal jsem
všechno ,co jsem potřeboval“
Žij život beze strachu, postav se všem překážkám a
věz, že jsi schopen je překonat.
LVÍČEK - KOZA
Malý lvíček se kdesi v divočině ztratil své matce lvici a ujalo se ho stádo koz. Kozy ho živily mlékem a lvíček putoval všude se stádem. Samozřejmě si myslel, že je také koza. Mečel jako koza, a když povyrostl, začal se pást na trávě.
Jednoho dne se nedaleko objevil lev a chtěl si k snídani ulovit kozu. Všechny kozy se dalo na útěk a lvíček s nimi – myslel si přece, že je koza. Dospělému lvu přišlo divné, že se mládě patřící k jeho druhu chová jako koza, a rozhodl se prozkoumat , co za tím vězí. Chytil lvíčka a ten začal žalostně mečet: „ Nech mě, neubližuj mi, já jsem jen malá ubohá kozička.“Dospělý lev povídá: „ Co to vykládáš za nesmysly! Ty jsi přece lev jako já!“ Ale lvíče pořád jen naříkalo a nechtělo mu věřit. Starého to přestalo bavit, popadl malého za krk a odnesl ho k tůni. „Podívej se na sebe a řekni mi, jestli vypadáš jako koza!“ A tak konečně lvíček poznal svůj omyl. Přestal se chovat jako koza a začal se chovat jako lev.
Poučení – Podobenství o lvíčku-koze ukazuje, jak falešná představa o vlastní přirozenosti brání člověku poznat svou pravou povahu a vede ho dokonce k tomu, aby ji popíral. Naše átmá /já/ je Bůh sám. My si ovšem myslíme, že Bůh je daleko a my že jsme ubozí hříšní tvorové. Chceme-li poznat své pravé já, musíme nahlédnout do vnitřního zrcadla,své duše.Toho se mnozí lidé bojí a záměrně před svým obrazem zavírají oči. Přitom je nám určeno ujmout se svého Božího dědictví. Jenomže mnozí z nás namísto toho nebo žalostně promrhávají život.
(Otištěno v knize Viliama Politikoviče "Touha po absolutnu" citace z knihy Paramhans Svámí Mahéšvaránanda – Skryté síly v člověku).
--------------------------------------------------------------------------------
POSELSTVÍ VYTRVALOSTI
Kdysi žil jeden mladý chlapec jménem Bopdeb a byl to ten nejhorší student. Jeho rodiče i učitelé ho nemilosrdně hubovali, ale nic nepomohlo. Nakonec se jeho učitelé vzdali a vyhodili ho ze školy. Bopdep byl takovýhlupák, že ho ani jeho rodiče nechtěli. A tak chudák Bopdep opustil nešťastně svůj domov a odešel do nejbližší vesnice.
Bopdep se každý den chodil modlit pod strom v blízkosti rybníka. Odtud pozoroval vesnické ženy jak k rybníku nosí prázdné džbány a naplňují je. Bopdep si všiml, že poté, co ženy džbány naplní, postaví jena kamenné schody a pak se jdou do rybníku koupat. Když se osvěží, se svými džbány vody se vracejí domů.
Jednoho dne, když tam nikdo nebyl si Bopdep všiml, že část schodu, na který ženy pokládají své džbány, již s ostatními není v rovině. Bopdep si řekl: „Protože sem ženy opakovaně pokládají své džbány, kámen se omlel.Když se dokonce i kámen může omlít, co je v nepořádku s mým mozkem?“ Tímto zážitkem porozuměl trpělivosti a vytrvalosti.
Bopdep se začal modlit a meditovat s větší vážností a o několik dní později opět začal číst své staré učebnice sanskrtské gramatiky. V sanskrtu býval nejhorší student, ale nyní si dokázal pomatovat co přečetl. Pokračoval ve studiích a díky své trpělivosti a vytrvalosti se nakonec stal nejvýznamnějším učencem v Indii, obzvláště gramatiky.
Trpělivost nám nikdy nemůže být nabídnuta zvenčí. Je to naše vnitřní bohatství. Stejně jako Bopdeb, i vy budete jednou mít vizi, čeho můžete trpělivostí ve svém životě dosáhnout, Uvědomíte si, že nejsladší sny se mohou přeměnit v plodnou skutečnost, znáte-li tajemství pěstování stromu trpělivosti ve svém srdci.
Mezi stromem Tvé porážky a stromem Tvého vítězství
roste strom, který se jmenuje strom trpělivosti.
("Křídla radosti" – Sri Chinmoy)
Míla Tomášová - příběh:
Ještě jedno veliké kouzlo tady je - láska.
Láska k Božskému základu, která sama sebe dává, nic nechce a sama se odevzdává. Ale kdo to dovede? Lidé by chtěli stále něco zažívat, ale člověk sám ze sebe dává nerad.
Znáte to podobenství o tom, jak žebráček šel a maharadža na slonu seděl. A žebráček si řekl: “Já teď dostanu velký krásný dar.”
Tak poklekl před toho slona, maharadža slezl a ptá se:
“A co ty mi dáš?”
Váhavě, velmi váhavě vzal žebráček jedno zrnéčko rýže z torničky a dal mu ...
Panečku, to se těžko dává ze svého! Všichni bychom něco chtěli - velkého, krásného, božského, nějakou zkušenost. Ale kdepak, ono to tak není. Vždycky tady platí: “A co ty mi dáš?”
Kolik dal žebráček zrníček maharadžovi, tolik jich měl pak doma zlatých, když tu torničku vysypal. A jestliže my ze sebe nic nedáme, tak co bychom chtěli? Máme rádi sebe, svoje ego - tak máme, co jsme chtěli.
--------------------------------------------------------------------------------
UVIDÍ SE ( z netu)
Jednomu sedlákovi utekla do lesa jeho jediná kobyla. Všichni sousedi ho ve vesnici litovali, projevovali mu soustrast, ale on říkal jen: "Uvidí se..."
Po několika dnech se kobyla vrátila s krásným mladým hřebcem. Když mu sousedi gratulovali k takovému štěstí, řekl opět jen: "Uvidí se..."
Za několik dní se pokoušel sedlákův syn hřebce zajezdit, ale ten ho shodil ze sedla a při tom si syn zle polámal nohu. Všichni sousedi lámali rukama jaké je to neštěstí, ale on na to říkal pouze: "Uvidí se..."
Po dvou týdnech přišli do vesnice vojáci k odvodům a vzali s sebou všechny zdravé mladé muže - jen sedlákova syna kvůli jeho noze ne. To zase byli sousedi celí závistiví a mluvili o štěstí. Ale sedlák opět na to pouze: "Uvidí se..."
Příští rok se mnoho mladíků do vesnice vrátilo s bohatou kořistí a mnozí z nich nalezli rovněž bohatou nevěstu ze sousedních vesnic - a to zase lidé mluvili o neštěstí pro sedláka a jeho syna, ten ale říkal pouze své "uvidí se".
Několik let na to většina takto "rychle zbohatnuvších" propadla alkoholu, kouření opia nebo zahálce a karbanu, sedlákův syn se však kromě své každodenní práce stále vzdělával, naučil se psát a počítat a stal se moudrým, a když vesnicí projížděl vysoký úředník, poznal v synovi jeho talent a vzal ho s sebou do města na císařský dvůr.
A co ho tam čekalo? ...Uvidí se...
(Převyprávěno podle jedné staročínské zen-povídky)
............................................................................
Paolo Coelho: „Vánoční příběh“
Jistý člověk jménem Mogo považoval vánoce za zcela bezvýznamný svátek. Večer 24. prosince měl za nejsmutnější v roce, protože různí lidé si tehdy uvědomují, jak osamělí jsou, nebo si připomínají milovanou osobu, jež toho roku zemřela.
Mogo byl dobrý člověk. Měl rodinu, hleděl pomáhat bližním a v obchodních záležitostech si počínal čestně. Nemohl však připustit, že lidé jsou tak prostoduší a věří, že Bůh sestoupil na zem jen proto, aby jim poskytl útěchu. Protože měl své zasady, nebál se říkat všem, že vánoce nejenže jsou spíš smutné než veselé, ale že také vycházejí z nepravdivého příběhu o Bohu, který se proměnil v člověka.
V předvečer oslavy Kristova narození se jeho žena a děti jako vždy chystaly do kostela. A Mogo je jako vždy poslal, aby šly samy, řka: „Bylo by to ode mne pokrytectví, kdybych šel s vámi. Budu tady čekat, až se vrátíte.“
Když rodina odešla, Mogo usedl na svou oblíbenou židli, rozdělal oheň v krbu a pustil se do četby novin. Brzy ho však vyrušil hluk za oknem, následovaný dalšími.
Mogo v domnění, že se někdo baví sněhovými koulemi, přes sebe přehodil kabát a vyšel ven, doufaje, že vetřelci nažene strach.
Jakmile otevřel dveře, uviděl hejno ptáků, kteří se ztratili v bouři a teď se chvěli zimou ve sněhu. Jakmile zpozorovali osvětlený dům, snažili se vniknout dovnitř, ale jak narazili na okenní tabuli, pohmoždili si křídla, takže nemohli létat, dokud se jim nezahojí.
„Přece ta stvoření nenechám tam venku“, pomyslel si Mogo. „Jak jim pomoci?“
Zamířil k vratům garáže, otevřel je a rozsvítil. Avšak ptáci se nepohnuli.
„Mají strach“, řekl si Mogo.
Vrátil se do domu, sebral pár kousků chleba a drobky vyznačil cestičku až k osvětlené garáži. Ale bez výsledku.
Mogo rozevřel náruč, pokusil se je pobízet laskavým voláním, tu a tam některého jemně popostrčil, ale ptáci byli ještě neklidnější, začali se zmítat a bezhlavě pobíhat po sněhu, přičemž zbytečně ztráceli tu trošku sil, která jim ještě zbyla.
Mogo už nevěděl, co si počít.
„Musíte mě mít za kohosi strašného“, řekl nahlas. „Což nechápete, že ke mně můžete mít důvěru?“
A všecek zoufalý zvolal: „Kdybych se teď mohl jen na několik málo okamžiků proměnit v ptáka, pochopili byste, že vás chci opravdu zachránit!“
V tu chvíli zazněl kostelní zvon ohlašující půlnoc. Tu se jeden z ptáků proměnil v anděla a zeptal se Moga: „Teď už chápeš, proč se Bůh musil proměnit v člověka?“
A Mogo, v očích slzy, poklekl ve sněhu a odvětil: „Odpusť mi, anděli. Teď už chápu, že důvěřovat můžeme jen těm, kdo se nám podobají a zakoušejí totéž co my.“
Tento příběh byl volně zpracován podle povídky „Come and Follow Me“ Paula H. Dunna.
© Paulo Coelho, 1999 (příběh nám zaslala Drahomíra Havlíkova z Liberce)
