>O mně>Zážitky z Indie

PŘED INDII

Zážitky ze všech třech pobytů v Indii, které se odehrály v roce 1991 v květnu/červnu, v 1996 v únoru a od 2.11.2004 do 12.1.2005

(Fotogalerie z Indie - ZDE )

Indie, Indie a zase Indie. Je to země, kterou znám od malička. Vždy mne magneticky přitahovala. Ještě si živě pamatuji, když jsem poprvé v kině viděl indický film, který se jmenoval: „Bidai“. Byl to film o lásce a byl zpracován pochopitelně indickým, velmi emotivním způsobem. Nikdy ale nezapomenu píseň: „Bidai“, která byla zpívána během celého filmu. Hluboce na mne tento film zapůsobil, brečel jsem a nevěděl, co se se mnou děje. Nějak mi byl ten film velmi blízký, všechno bylo tak spontánní: herci, herečky, indické prostředí, hudba, řeč – všechno, úplně všechno bylo najednou blízké a v mém srdci dokola vyzváněla píseň: Bidaiiiiii……bidaiiiiiiii“. Tento film velice silně nastartoval můj zájem o Indii. A vše, s čím jsem se později setkával a mělo původ z Indie, budilo okamžitě moji zvědavost. Pak jsem si vychutnal ještě dalších padesát až šedesát indických filmů, které se v té době v bývalé Jugoslávii hodně hrály. Ve skrytu duše jsem už jako malý kluk silně toužil odjet do Indie. Touha byla stále větší a větší. Slyšel jsem, že se v Indii mluví i anglicky, a tak jsem se už od dětství začal intenzivně učit anglicky. Můj obrovský zájem vyvolala i ta skutečnost, že jóga pochází z Indie. Toto vše mělo své důvody a připravovalo mne pomalu na vícero cest do Indie, které se uskutečnily mnohem později. Připravovalo mě to také i pro jiné úkoly tady v Čechách, které pomalu odhaluji a stále jasněji si je uvědomuji. Tajemné jsou cesty Boží a vše perfektně zapadá do vyšších plánů a režií.

Indie byla /od malička/ mým snem. V roce 1990 jsem poprvé začal cvičit jógu v Rijece v
Chorvatsku. Jóga, cvičení a její filozofie se mi nesmírně zalíbily. Velice dobře si
vzpomínám, když jsem relaxoval na konci první hodiny cvičení jógy. Tekly mi slzy, slzy
radosti a plakal jsem jako malé dítě. Konečně jsem si řekl: jóga, to je přesně to, co chci
a moje jóga navíc pochází z Indie. Každou buňku mého těla, mysli, srdce i duše zaplnila jóga. Myslím si, že mě moje učitelka jógy často pozorovala a ihned si všimla, že jógu hluboce prožívám. Jednou po cvičení mi řekla, ať na ni počkám. Ukázala obrázek Jógánandy a dala mi ho jako dárek. V okamžiku, kdy jsem spatřil obličej svého Guru, jsem naprosto užasl, neboť tento obličej a výraz jsem už několikrát viděl ve svých vizích. A pak mi řekla, že Jógananda je z Indie. Vše najednou dávalo smysl a jako bych pochopil, odkud pochází můj obrovský zájem o Indii, o jógu, o hinduizmus. Obracel jsem se k Bohu: „Pane Bože, je možné, že se věci takhle dějí? Takovým nádherným způsobem?“ Vždy jsem se před Bohem a jeho zázračností klaněl. Jsem vždy tak pokorný před jeho milostí a mé slzy mu někdy nestačí projevit mou hlubokou úctu a respekt.
Toto všechno se odehrávalo na jaře 1991. V té době se už nebezpečně blížila drsná, balkánská válka. Stále a pravidelně jsem si cvičil jógu, meditoval a stále více se zajímal o jógu do hloubky. Válka byla přede dveřmi a intenzivně jsem se modlil: „Pane Bože, doufám, že po mně nechceš, abych válčil. Nemůžu válčit, mé srdce je na to příliš jemné, miluji všechny bytosti stejně, prosím, osvoboď mne z tohoto pekla, které se tady chystá. Ty, Pane, nejlépe víš, co je pro mě nejlepší. Prosím, pomáhej – už je nejvyšší chvíle.“ Modlil jsem se a modlil, neustále modlil, modlil, meditoval a ptal co dál. Za dva až tři měsíce ke mně na fakultě v kafe baru přichází kamarád a říká: „Ahoj, Ifete, nechtěl bys do Indie?“ Díval jsem se na něj a nemohl tomu uvěřit. Co to slyší mé uši? Je to sen nebo skutečnost? A najednou se ve mně odehrával vnitřní monolog: Cože? Do Indie? Chci. Na to čekám celý život. Jeho otázka pořád rezonovala s mým nitrem. „Cože, do Indie? Kdy?“ (ptal jsem se okamžitě „kdy“, protože jsem cítil, že válka může začít každou vteřinu). „No potřeboval bych, abys odcestoval tak do deseti až patnácti dnů, protože koncem června už začínají monzuny a deště, do té doby by ses měl vrátit. Já teď nemůžu, protože musím dodělat diplomovou práci. Ty už jsi studium dokončil a snad nemáš žádné překážky. Potřebuji, abys dělal doprovod jednomu pacientovi, který si objednal transplantaci ledviny v nemocnici v Bombaji. Uděláš to pro mě?“ Okamžitě jsem mu odpověděl, že samozřejmě ano. Vnitřně jsem byl naplněn radostí, téměř mi bylo do pláče. Milost Boží přišla ve správnou chvíli, věděl jsem přesně, že mi Bůh odpověděl na moji upřímnou modlitbu. Jak silně od té doby miluji Boha – nikdy jsem tak silně nepocítil Boží ochrannou sílu a milost, jako tehdy – přišla z nebes a ve správnou, nejsprávnější chvíli mého života. Často jsem se od té doby obracel k Bohu: „Ó, Pane můj, kdybychom my lidé milovali Tebe tak, jak Ty neustále miluješ nás?“ Kdybychom….kdybychom…..?

Kamarád mi dal instrukce, vyřídil jsem si víza a vše, co bylo potřeba a spolu s pacientem jsme 27.5.1991 šťastně odletěli do Indie, mé milované, vytoužené Indie. Ráno před svítáním, ještě ve vzdušném prostoru Pákistánu, jsem vykukoval z okna letadla, zda neuvidím kousek Indie. Pomalu se rozednívalo a jako v pohádce letadlo mířilo stále blíž a blíž k Indii…. Konečně má Indie, (má milovaná) Indie. Jeden kamarád cvičitel mi několikrát říkal, že cítí, že ve mně musí být nějaká stará indická duše. Za dvacet dnů jsem si přečetl v časopise „Hinduistan times“, že začala válka v bývalé Jugoslávii. S těžkým srdcem jsem si povzdechl a pomodlil se za všechny. Po skončení pětitýdenního pobytu v Indii jsem odletěl do Amsterodamu a odtud pak vlakem do Karlových Varů, kde mi moje dobrá kamarádka Monika poskytla dočasný azyl. Je zajímavé, že ani s jedním, jediným státem, jsem nikdy necítil takovou blízkou propojenost jako s Indií. V Indii jsem jako doma. Teď naposled se mi zdálo, že je Indie moje mateřská zem, a když jsem se z Indie vracel, jako bych odjížděl z domova.

O zážitcích obecně

Indie je stará země s bohatou historií a duchovní kulturou. Všechno v ní dýchá tradicí a spontánností. Lidé jsou mnohem důležitější než instituce a zákony. Je mnohem méně paragrafů a pravidel. Všichni Mistři mě upozorňovali, že hodně pravidel a zákonů vždy brzdí ducha. Indové žijí více intuitivně a pořád se jemně usmívají. Jsou uvolněnější než my na Západě; my jsme zvyklí žít rozumově, soutěživě, pod tenzí a tlakem a na všechno máme své vyhraněné představy, co ano a co ne. V Indii se tvoří život ze vteřiny na vteřinu, tady a teď. Neustále jste nuceni být ostražití, bdělí a pozorní. Nic není pravidlem a nemůžete se chytit žádné logiky. Co platilo teď, už neplatí za chvíli. Pravděpodobně málo lidí ví, že v Indii vládne největší demokracie na světě. Každý může dělat, co chce. To se pochopitelně někdy i zneužívá, protože projev ega je asi všude na světě víceméně stejný či podobný. Indie je zem s daleko nejbohatší duchovní tradicí. Její kultura se tvořila v údolí řeky Indu asi 2000 let před Kristem v oblasti dnešního Pákistánu – oblasti Pandžabu. Předpokládá se, že před příchodem árijských kmenů do údolí řeky Indu, v této oblasti vzkvétala jedna z velkých raných civilizací světa, což dosvědčují vykopávky ve městech Harappa a Mohéndžodáro. Tato civilizace existovala asi 3000 let před Kristem a je srovnatelná s tehdejšími civilizacemi Egypta a Mezopotámie. Jsou i důkazy, že ještě tehdy udržovala obchodní styky s Mezopotámií. Všechno kolem této civilizace zůstává tajemstvím, ale původní teorie, že tuto civilizaci zničili Árijci, je již opuštěna. Předpokládá se, že v tomto období po příjezdu Árijců vznikly i védy, nejstarší indické svaté spisy. Někteří historikové ale tvrdí, že védy vznikly ještě mnohem dříve, 3000 – 5000 let před Kristem. V údolí Indu žili hlavně Árijci, kteří byli součástí jedné velké rodiny. Žili zde Řekové, Keltové, Slované, Germáni, atd. Je zajímavé, že sám sanskrt má mnoho výrazů, které pocházejí z řečtiny, italštiny, latiny, germánštiny či slovanštiny. V Indii bylo daleko nejvíce osvícených Mistrů, světců a mudrců. Sváté spisy „védy“ jsou základem hinduizmu. Hinduizmus bych nedefinoval jako náboženství, protože se tak skutečně nejeví. Je to spíš styl života nebo způsob myšlení, kterému oni říkají „sanathan dharma“ – věčný platící duchovní zákon či Boží řád, podle kterého se lidé snaží žít. Hinduisté jsou určitě duchovně nejtolerantnější ze všech národů na světě. Nemají žádnou historickou duchovní osobnost, která by představovala začátek, tak jako křesťané mají Krista, buddhisté Budhu, muslimové Mohameda, Sikhové guru Nanaka apod. Pro hinduistu není žádný problém pomodlit se v kostele, v mešitě, v synagoze nebo v buddhistickém chrámu. Berou to jako Boží chrám, bez ohledu na to, v jakém náboženství vznikl. Klanějí se všem svatým, bez ohledu na to, kde se narodili, k jaké kultuře či tradici patřili. Jsou nesmírně zbožnými a oddanými lidmi otevřeného srdce a pořád v dobré náladě. Neustále zpívají nějaké mantry. Všude mají své oltářky, fotky svých sličných božstev: Šivy, Višnua, Krišny, Durgy, Ganeši, Hanumana, Lakšmi, Ramy, Sity atd. Ve spoustě restaurací, obchodech, v autobusech, v taxi jsem viděl i fotku Matky Terezy a Buddhy, což svědčí o tom, že Indové uctívají všechny svaté. Mít fotku někoho, kdo symbolizuje Boha anebo nějaké božství, je pro ně milost. Většina lidí si myslí, že v hinduizmu vládne mnohobožství, ale úplně tak to není. Spíš věří a uctívají jednoho Boha, který se manifestuje přes hodně božství a bezpočet forem. Pojmy jako guru, Bůh, karma, reinkarnace, dharma, duše, atd. jsou součástí jejich každodenního života. V Indii vznikla jóga, jeden z šesti filozofických a duchovních systémů – dokonale propracovaný systém, který lidem umožňuje velice rychle pokročit na cestě k pochopení a uskutečnění sebe sama. V Indii se všechno uctívá mnohem, mnohem více než v Evropě. Lidé se navzájem více respektují, velká úcta je projevována starším lidem a rodičům. Nejuctívanější jsou však duchovní učitelé čili guru. Mají speciální výraz pro úctu „ji“ (čte se dži), která se přidává na konec jména nebo titulu. Proto se často slyší, jak žáci svého svámija či učitele oslovují „svamidži“ nebo „gurudži“. Pro Inda je obrovská čest, pokud se mu naskytne příležitost, potkat se se svým guru, zvláště se dotknout jeho chodidel, anebo dostat od něj požehnání. Je zvykem vždy učiteli nabídnout nějaký dárek ve formě kytičky, jídla nebo peněz.

Indové také velice respektují přírodu, planety, matku Zem, Slunce, Měsíc, řeky - zvlášť
Gangu a Jamunu, hory - zvlášť Kailas v Himalájich. Víme i z jógy, že celá řada cvičebních sestav se cvičí pro respekt a úctu, jako např. sestava „pozdrav Slunci“ (surya namaskar), „pozdrav Měsíci“ (chandra namaskar), „pozdrav Zemi“ apod. Duchovní život je založen na prožitku, přímé praktické zkušenosti, kdy se člověk stává aktivním tvůrcem svého štěstí. V Indii se jóga cvičí jinak než na Západě. Západ bere jógu spíše rozumově, více fyzicky, a proto jsou velice oblíbené směry jógy jako Iyengar jóga, power jóga, hatha jóga apod. To je ale teprve základní krok k józe, neboť jóga je nesmírně hluboká. V Indii se podstatně více zpívají mantry a medituje. Je to vyšší stupeň jógy než pouze cvičení tělesné. Zpěvem se rychle otevírá srdeční čakra a meditací zvláště šestá čakra, tj. třetí oko. Jejich úcta k lidem a Vesmíru vychází z nejhlubšího poznání duchovních zákonů. V Indii jsou téměř všude velice příjemné vibrace, protože lidé myslí pozitivně a vibrace vycházejí z jejich nitra a čistého srdce. Přestože se v Indii mluví mnoha jazyky (přes dvě stě jazyků), tak v celé zemi žijí v míru a pohromadě vyznavači všech světových náboženství: hinduisté, muslimové, křesťané, budhisté, sikhiové, džinisti. Navzájem udržují harmonické vztahy a v Indii se málokdy stávají větši konflikty či známky agrese i přesto, že zde žije téměř miliarda obyvatel. Samozřejmě, že je to možné jen díky jejich duchovnímu pokroku. Byl jsem přítomen na jednom koncertu indické klasické hudby v Rišikeši, kde rodina s třemi členy hrála na starý indický nástroj sarangi s doprovodem na tabla. Byl to nádherný zážitek. V Indii se vše odehrává nějakým záhadným tzv. „indickým“ způsobem. Hráli intuitivně a s neustálým úsměvem publikum duševně hladili. V indické hudbě je něco kouzelného, co se těžko popisuje. Ti lidé nehráli jen na nástroje, ale vyjadřovali i svoje vnitřní kouzlo. Žehnali nám každým pohledem, každým pohybem těla. Chovají se většinou neformálně, protože jsou vždy spontánní a přirození. Připomínají mi malé děti – jsou vždy hraví, srdeční a přátelští.

Na Indii se můžeme dívat z mnoha různých úhlů pohledu. Každý ji prožívá jinak. Hodně záleží na tom, jak jsme na ni vnitřně připraveni. Pokud jsme vnitřně nespokojeni nebo pod napětím, rozhodně na nás v Indii nečekají andělé. Ale jestli tam jedeme vnitřně uvolněni, svobodni a s úsměvem, bude taková i Indie. Ty, které Indie nepřijme, se musí rychle vrátit zpět domů. Indie nepřijme každého. Přes všechny žebráky, askety, sadhuy, podvodníky a zloděje, můžete potkat i skvělé Indy, téměř anděly. Dostat se do rytmu Indie a akceptovat mentalitu a zvyky Indů, trochu zabere čas, ale až se dostanete do jejího „proudu“, pak bude vše jednodušší. Indie se vám zaručeně dostane pod kůži. Čas v Indii nehraje téměř žádnou roli. Musíte vycítit, jak život funguje a v jakých rovinách se odehrává. Kdo vypráví o Indii negativně, znamená to, že je negativní jeho zážitek, ale ne že je negativní Indie. Musí se jít za ten povrch, protože většina dychtivých a vypočítavých indických obchodníků má vždy dostatečně mnoho triků, jak na vás rychle vydělat. Těmto útočným energiím budete muset tvrdě čelit, protože vy jste běloch, tím pádem automaticky i boháč, a potencionální naděje, že z vás „vytáhnou“ nějakou tu rupii v tvrdém boji o přežití. Je to velice chudá země a žebráci jsou na každém kroku. Když se procházíte ulicí, po každých pěti metrech vás bude někdo zdravit. Pro Evropana jsou občas vtíraví až nekulturní. Často vás zastavují a chtějí se s vámi bavit nebo vás poprosí, zda byste se nechtěli s nimi vyfotit. Stále vám někdo něco nabízí ke koupi anebo láká, abyste zašli do nějakého krámu jeho příbuzného nebo kamaráda a koupili velice levné („very cheap“) sárí, hedvábí, kašmírskou šálu apod. Někteří žebráci vás zastaví a hned se ptají, odkud jste a jak se jmenujete. Jakmile odpovíte, kdo jste, ihned třeba spustí nějakou pro vás nachystanou mantru, jako např.: „Šri Ram Jai Ram Jai Jai Ram“ – vy si to překvapivě na chvíli poslechnete. Jakmile ale mantra bude dokončena, budete „muset“ za její poslech dát bakšiš. Anebo vás ihned zdraví způsobem starého známého „Hari ÓM, Hari ÓM, my friend!“ Všude jste tam friend. Jste pořád nějak záhadně testováni, jakou máte trpělivost, soucit, pochopení. Tolik je toho v Indii, že vám nezbývá nic jiného, než to brát s humorem, protože jejich naivita je tak sladká, že jim to pak vůbec nezazlíváte. Mají to vše tak dobře „zmáklé“, že je to někdy k smíchu. Je tolik překvapení, že se to nedá ani popsat. Například vás zastaví, najednou vytáhnou kobru nebo opici z tašky a začnou zpívat. Jakmile jste viděli kobru nebo opici či jeho dobře naučený „výdělečný rituál“ – ihned poté je slušné za předvedené „kouzlo“ dát bakšiš. Proč se ale v Indii tak často vyskytuje bakšiš, je těžko vysvětlitelné. Ani jeden stát na Východě tím není tak posedlý, jako Indie. Všude a neustále budete nuceni za každou možnou maličkost dávat, dávat a dávat bakšiš a zvlášť, jste-li cizincem. Neuvěřitelné. Je to občas náročné a nepochopitelné, jak hluboko je bakšiš součástí jejich kultury. Běžně nikdo, téměř nikdo, pro vás neudělá nic, aby vzápětí neočekával nějaký bakšiš. Proti bakšiši nic nemám, to je v pořádku, ale v Indii je to na náš evropský vkus příliš, příliš přehnané, někdy až nechutné. Jenže v Indii je chudoba obrovský problém. Miliony lidí žijí v naprosté bídě a dennodenně spousta lidí umírá hlady. Vládnou velice drsné podmínky a těžko se žije. A když toto pocítíte na vlastní kůži, pak Indii snadněji přijmete takovou jaká je a začne se vám postupně líbit. Začne se vám otevírat jiný svět. Takovým způsobem jsem Indii vždy osobně prožíval, a proto se jí pořád vracím zpět jako své milované matce.

V Rišikéši a Váranasí u řeky Gangy jsem viděl nejvíce sadhuů – lidí, kteří žijí asketickým způsobem života, zříkají se materiálních věcí a neustále usilují o duchovní poznání. Jenže ze sta sadhuů možná najdete jednoho či dva správné. Jsou to většinou už jen podvodníci, potulní lenoši, kteří nic nedělají, jen se válejí a spí u Gangy. Většinou ani neusilují o žádné duchovní učení. Lenost je ovládla natolik, že úplně propadli tamasu*. Jsou ale někteří i kvalitní sadhuové, kteří mají své žáky a jsou velice duchovně pokročilí. Ve Váranasí na jednom ghatu jsem potkal sadhua a bylo mi sděleno, že je jedním z nejvýznamnějších sadhuů v Indiii vůbec. Působil velice mile a pořád se usmíval. Měl u Gangy satsang (setkání a povídání o Pravdě) a povídal o různých duchovních věcech.

Jednou mi můj učitel hindštiny při čaji řekl: „Víš, Ifete, duchovnost se v Indii už také hodně změnila. Tady sotva potkáš nějakého svamidži nebo sadhua, který není zkažen penězi a slávou. Vidíš ten ašram?“, říká mi a ukazuje na ašram Šivanandy, „ihned u mostu Ram Jhula?“
„Ano, vidím.“
„To byl přibližně před patnácti lety nádherný ašram a teď? Teď jsou tam většinou
podvodníci. Nejen v Šivanandově ašramu, ale téměř ve všech ašramech v Rišikeši, v celé Indii. Byl jsem pět let sadhuem, cvičil jsem a neustále meditoval a projel jsem celou Indii, zvlášťě města podél Gangy - Haridwar, Váranasí, Alahabad, Kalkata. Teď už je všechno jinak. Možná to platilo dříve, ale teď…? Je tak málo svatých a dobrých, že se v celé Indii mohou počítat na prstech. Všichni se většinou stávají svatými, dokud se nepotkají s možností být rychle bohatí, mocní a slavní. Vím to, protože jsem se osobně potkal s mnoha takovými.“ Jak se to ale stalo? „Nevím, ale duchovnost v Indii je teď ve velké krizi. Indové dobře ví, že se mohou snadno prodat na Západě a často tam jezdí pouze proto, aby si vydělali a přinesli dost peněz. Víš, my Indové nepovažujeme za moc spirituální učitele, kteří pořád cestují na Západ za účelem vydělat co nejvíce peněz. Zvlášť se to děje posledních deset až patnáct let. Hodně falešných duchovních učitelů se spíše mnohem snadněji prodají na Západě než v Indii. Vy na Západě bohužel ještě nerozeznáváte správné učitele od falešných. Často vám stačí jen fakt, že pochází z Indie, nosí oranžové roucho, trochu se usměje, zazpívá Óm a vy už jste vedle. Bohužel falešní učitelé kazí reputaci i Indické duchovnosti. A jak to vypadá v Evropě?" Odpovídám, že je to v Evropě podobné, také začíná vládnout tzv. „guru byznys“, ale že věřím, že se to postupně bude měnit, i když je ten proces uvědomování bohužel pomalý. Vyžaduje to určitě čas, ale celkem to vše vidím optimisticky, a postupně se vše bude měnit k lepšímu i v Indii i na Západě. „Uvidíme“, říká, „ale rozhodně se to nestane rychle“. Říkal mi, že ne pro každého je dobré žít život sadhua – on sám se nakonec vrátil k běžnému životu, oženil se a teď vydělává na živobytí tím, že učí Zápaďany hindštinu. Byl to ale opravdu moudrý pán. Jemný, nenápadný a tichý človíček s věčným úsměvem na tváři a sladkostí v očích. V Indii velice snadno navážete
kontakty s lidmi, speciálně s lidmi zajímajícími se o jógu. Okamžitě vás berou. Téměř nikdy jsem necítil, že by toho setkání chtěli nějak zneužít ve svůj prospěch. Také mě pozvali na čaj, pohostili mne a nezištně pomáhali. V Indii se jen musíte vyhnut ulici a obchodníkům, kteří se vám představují jako obrovští přátelé („my very, very good friend“), dokud vám něco neprodají, alespoň pět krát až dvacetkrát dráž, než je běžná cena a vždy to zjistíte později. To samozřejmě můžete vycítit, pokud máte dobrou intuici. Oni to ale neberou jako podvod. Naopak, oni se tím spíš chlubí a věří, že jsou schopní čí inteligentní. V Indii je důležité se dostat pod ten povrch ulice, obchodu a veřejnosti. Je nejlépe jet rovnou do nějakého ašramu, kde se provozuje jóga a nějaké učení, které vám je známé a blízké. V Indii je lidem duchovní život mnohem blíž, než na Západě. Ve vlaku v lehátkovém kupé jsem viděl jednoho pána, jak se ráno vzbudil kolem páté hodiny a meditoval. V pravé ruce měl růženec a odříkával mantru. Všude můžete vidět lidi, jak meditují: u řeky, na pláži u oceánu, v jeskyních, v horách, ve vlaku, před ašramem či v ašramu, v parku. I v některých hotelích na recepcích jsou oltáře s různými božstvy. Před jedním hotelem v Puri u vstupu bylo napsáno: „Welcome to the holy city of Jaganath.“ (Vítáme vás do svatého města Džaganat). Často vedle recepce mají i nějakou sochu nebo fotku svého Guru nebo božstva, kterému jsou oddáni. Některé hotely mají i meditační místnosti, kde se jejich hosté modlí či meditují. V Indii je to samozřejmostí. Představte si, kdybychom v nějakém hotelu tady v Praze měli takový zázrak, že by někoho napadlo udělat nějakou místnost s oltářkem a na dveřích napsali: „PRO MEDITACI a MODLITBU.“ Jednou ale i toto přijde. Vývoj vědomí je velice pomalý a v hotelech se zatím všude nabízí spíš to, co těší smysly. V Indii, kdekoliv se vám zachce, můžete meditovat a nebudete vyvolávat zvláštní pozornost, protože je to naprosto běžné. Spíš se na to zvědavě dívají turisté ze Západu, kteří to nikdy neviděli. Všude se lidé modlí, zpívají, meditují, odříkávají mantry, dělají hromadné nebo individuální obřady, zvlášťe u Gangy. Pochopitelně, i Indie by se měla a má ledacos naučit od Západu, zvláště v oblasti techniky, ekonomiky a vůbec v racionální a materiální sféře. Nemějte prosím, představu, že je v Indii vše ideální, jak se někteří domnívají. Pokouším se popsat realitu. Její kultura, kasty, zvyky, tradice, historie a duchovní pozadí jsou nesmírně hluboké. Není možné popsat nekonečně mnoho zážitků z Indie. Spousta věcí by se však mohla zlepšit a trochu více rozumu a praktičnosti by jim také vůbec neškodilo. Více cítí a málo rozumově přemýšlejí. Tento
nesoulad občas vyvolává chaos. To často vytáčí západní turisty. Myslím si ale, že by každý Evropan měl alespoň jednou za život navštívit Indii. Stejně tak by měl i každý Ind
navštívit Západ. Při této výměně by se obě strany mohly obohatit a vzájemně se přiučit. To byla i misie mého guru Paramhansa Jógánandy, který v roce 1920 odjel do USA, aby na Západě učil lidi krija jógu a zároveň hledal, co je společné pro obě kultury a co si navzájem mohou vyměnit. Působil třicet dva let v Americe. Říkal, že „Indie je duchovní guru všech států a Amerika je guru pro všechny státy v ekonomické, technické sféře.“

Říkal, že Bhagavadghíta a Bible pocházejí ze stejného zdroje a mluví o jedné stejné Pravdě. Lidi by měli navzájem hledat to, co je spojuje a ne to, co je rozděluje. Zaměřit se na to, co je dobře a co nás spojuje je jediné řešení. A to, co nás všechny spojuje, vždy byla Láska, Pravda, Bůh. V Bohu jsme navěky všichni jedno ve všech náboženstvích. Jak je krásné, že se náboženské dialogy různých představitelů konají již několik let i v Praze a velkou zásluhu na tom má Paramhansa Svámi Mahešvarananda. Indičtí učitelé skutečně mají obrovskou zásluhu, že je ve světe celkem mír, a že stále převládá dobro.

KRÁVY JSOU VŠUDE UCTÍVÁNY

Ptal jsem se jednoho vzdělaného Inda, profesora na univerzitě z New Delhi, proč jsou krávy v Indii tak uctívány. Všude na ulici se volně pohybují. Kde se to vzalo?
Odpověděl:
“Když Zápaďané přijedou do Indie a na každém rohu vidí, jak jsou krávy uctívány, zbožňovány, a jak se volně pohybují, tak jim chvíli trvá, aby přijali a pochopili, že je to součást indické tradice a kultury. Uctívání krav pochází z dávných dob, kdy staří ršijové (mudrcové) odhalili, jak nesmírně výživné a hodnotné bylo její mléko. V době, kdy v osamocení meditovali a prováděli své pokročilé duchovní techniky, bylo kravské mléko jejich jedinou výživou. My Indové, když přijedeme na Západ a vidíme, jakým způsobem se uctívají a zbožňují pejsci, také nám chvíli trvá, abychom si na to zvykli. Jsou všude. Jenže vy je většinou držíte zamčené pod klíčem či na řetězu, v betonových džunglích (panelácích) apod. Takovéto prostředí vůbec nevyhovuje životu zvířete. Je odcizeno od své přírody jen proto, aby zaplňovalo vaši vnitřní prázdnotu a odcizenost, která je stále větší. Vaši pejsci – miláčkové - jsou většinou vašimi sluhy. Dokonce jsem slyšel, že spousta lidí spí společně v jedné posteli s pejskem. Pro nás je to bohužel pouze důkazem a znamením, jak člověk Západu zoufale hledá způsob, jak být milován, jak hodně touží po lásce, kterou lidem neumí dát, a proto se posunuje do říše zvířat, aby se to naučil. Vše je ale v pořádku, pokud to prospívá duchovnímu vývoji jedince. V Indii všichni pejskové, všechna zvířata (sloni, opice, kočky apod.) pobíhají většinou volně, svobodně. Zápaďan je zvyklý kontrolovat, omezovat - neumí moc nechat věci plynout. Toto je podstatný rozdíl mezi Západem a Indií v chápání života a sounáležitosti s jinými bytostmi.“

Těžko to komentovat. Je na každém, aby si to vyložil po svém. Určitě je to zajímavý názor, který mě osobně velice oslovil. Pak dodal: „Když jsem se procházel po ulicích, všiml jsem si, že se vaše ženy oblékají tak, že zdůrazňují erotické části těla. Spíše je až nevkusně odhalují a zneklidňují tak mysl mužů. Žena by měla co nejméně zdůrazňovat to, co je dočasné a naopak by měla více zdůrazňovat to, co nás trvale spojuje, jako npř. očí - oči jsou zrcadlo duše. Úsměv a laskavý pohled působí harmonicky. V Indii ženy vždy nosí nějakou šálu přes hrudní část, aby nezdůrazňovaly svá ňadra a nikdy se neoblékají do mini sukní, jako je tomu u vás.“ V tomto jsem mu naprosto dal za pravdu. Láska, manželství a sexualita se v Indii chápou naprosto jinak než na Západě.

O HINDŠTINĚ

Můj učitel hindštiny mi vysvětloval, proč je hindština léčivý jazyk. Má písmena, která při artikulaci vyžadují použití určitých svalů specifickým způsobem, např. břišních, hrdelních anebo kontrakcí horní části nosu. Hodně nosových písmen se vyslovuje tak, že vzduch při nádechu okysličuje nervy, které končí v kořenu nosu a jsou přímo spojeny s mozkem, a takto ho přímo okysličují a prokrvují. Pokud mluvíme hindštinou správně, působí to velice blahodárně na oči a sluch. Pak se mě zeptal: „Viděl jsi hodně Indů, kteří nosí brýle nebo neslyší?“ „Ne“, odpověděl jsem. Říkal, že na Západě téměř každý druhý člověk po dosažení věku čtyřiceti let nosí brýle, protože evropské jazyky většinou nemají tato léčivá písmena. Evropské jazyky se spíše zjednodušují, aby se lidé nenamáhali, když mluví. V Africe je to podobné jako v Indii. Zvlášť domorodé národy hodně používají přírodní zvuky těla, které tvoří určité písmeno. Určité pozice jazyka, čelisti a břišních svalů při vyslovení písmen jsou podobné mudrám v józe, které se používají během cvičení, abychom uvolňovali a pozitivně usměrňovali energii v těle. Vysvětlil mi pak, že mnoho tzv. rolovacích a aspreditních písmen vychází z kořene nosu nebo z hlubin břicha. I pouhý poslech hindštiny je léčivý, zvláště když se hindština používá při zpěvu manter. Řekl mi: „Zaposlouchej se někdy pozorně do hindštiny, když mluví Indové. Postupně uvidíš, jak je melodická a jak tě bude magneticky vtahovat do sebe.“ Musím mu dát za pravdu, je to skutečně krásný, jemný, melodický jazyk. Každý jazyk a způsob vyjadřování nese vlastně v sobě hlubší pojetí životní filozofie, kultury a tradice národa, ve které takový jazyk vznikl. Odráží jeho mentalitu a způsob přemýšlení. Národy, které mají příliš komplikovaný jazyk a vyjadřují se složitě, přesně v této míře odrážejí svoji mentalitu, způsob života a zvyky.

Pobyt v ašramech

Pobýval jsem pět týdnů v ašramu Ananda Sangha, kde se cvičí podle Jógánandy, a kde pořád ještě žije jeho žák Svámi Krijananda. Tento pobyt pro mě duchovně znamenal nejvíce. Ráno se vstávalo v 6.00 (vše bylo dobrovolné) a každý z nás si individuálně odcvičil energetizační cvičení a několik jógových pozic. V 6.45 začínala meditace zpěvem manter a modlitbou. Meditovalo se do 8.30. Pak následovala snídaně. Po snídani se pracovalo (karma yoga in action). Oběd byl ve 13.00. Kolem 15.00 jsme vždy měli satsang (sešlost) se Svámi Krijanandou a to byly moje nejvzácnější chvíle v Indii, na které jsem se vždy nedočkavě těšil. Nikdy jsem necítil tak silnou boží milost jako při těchto setkáních s Krijanandou. Nedá se to však popsat. Vše ještě bylo umocněno každodenním cvičením a meditacemi. V životě jsem poprvé pochopil, jak je obrovským darem to, pokud se člověk může na měsíc či dva věnovat sobě. Odpoledne jsme už měli více volného času a kolem 17.00 si každý mohl sám individuálně cvičit a meditovat. Každou sobotu v 17. hod. se konal veřejný satsang, kdy se k nám mohli přidat i Indové, což bylo zvlášť milé, protože jsem se setkával s lidmi, kteří měli podobné zájmy. Poznal jsem hodně Indů, kteří se zabývali jógou a meditacemi. Byli to nádherní lidé. Čím více je vidět, jak se lidé všude na světě dělí na ty, kteří hledají Boha a ty, kteří ho nehledají. Byl jsem přítomen, když se zrovna oslavoval svátek Divali – velký svátek světla, který se v oblasti New Delhi oslavuje na počest bohyně Lakšmi. Všude byla božstva dekorovaná světly. Nádhera. Zažil jsem krásné satsangy i v jiných ašramech v Indii – v Sacchadamu v Laxman Jhuly, kde jedna Američanka jménem Šanti Má, vede každý den odpolední satsangy. Kromě ášramu Ananda Sangha jsem navštívil Váranasí, Kalkatu, Pury, Haridwar, Rišikeš a další menší městečka kolem Rišikeše. Silným zážitkem pro mě byla návštěva domu v Kalkatě v ulici Garpar road 4, kde Jógananda strávil své mládí. V domě mě uvítal pan Krišna Goš, syn jednoho z mladších bratrů Jógánandy. Ukázal mi místa v obývacím pokoji, kde Svámi Juktešvar (Jóganandův guru) při svých častých návštěvách seděl a pil indický čaj. Nejsilnější bylo vidět pokoj, kde velký maha avatar Babadži přišel za Jógánandou, aby mu sdělil, jakou misii má na Západě konat. Jógánanda píše o této události i ve své autobiografii, jak celou noc meditoval a už ve vizi předem viděl návštěvu Babadžího. Vibrace byly tak silné, že se nedalo snadno odejít z tohoto místa. Meditoval jsem na tomto místě asi čtyřicet minut. A po této meditaci jsem se rozhodl, že dále budu žít pouze jógou a budu šířit učení svého guru. V tomto domě jsem vychutnával malby Somnatha Ghoshe bratra Jógannady jako npř. malba Ježíše, Rabindranath Thakura a pod. Cítil jsem, že nic jiného pro mě nemá hlubší smysl, než sloužit svému guru. Ještě jsem rozjímal v malé meditační místnosti, kde Jógánanda poprvé ohlásil: „Našel jsem Boha“ – tento pasus je také popsán v jeho knížce: „Autobiografie jogína“. Ve svatém městečku Pury jsem navštívil Karar ašram svámi Juktešvara v překrásné zahrádce s obrovskými palmami, sto padesát metrů od bengálského oceánu. Svámi, který ten ášram udržuje, mi ukazoval místa podél pláže, kde se Juktešvar s Jógánandou často procházeli. Pury, nádherné palmy, pláž, západ slunce a obrovské vlny bengálského oceánu, patří mezi nejromantičtější chvíle z mého pobytu v Indii. V ašramu Juktešvara a na místě, kde vědomě vystoupil z těla (mahasamdhi), jsem dlouho meditoval. Vždy na místech, kde působí velcí Mistři, je cítit božské, posvátné ticho. To samé jsem silně cítil i v Kali ašramu Rama Krišny v Dakšinešvaru poblíž Kalkaty. Ve Váranasí jsem navštívil rodný dům Lahiri Mahasaji (Juktešvarův guru). Ášram byl jako oáza v poušti. Váranasí je jedno z nejhlučnějších míst Indie a když jsem jednou zašel do zahrádky domu Lahiri, kupodivu zmizel hluk. Najednou bylo ticho, vůně tyčinek a velice pozitivní vibrace. I tam jsem se zdržel v rozjímání kolem hodinky. Je zajímavé, že všechny ašramy všech Jógánandovych guru jsou na indické poměry velice dobře udržovány. Ještě jeden ašram ve Váranasí, který si rozhodně zaslouží zmínku, je ašram Ananda Moy Ma – bengálské svaté matky, jak o ní píše Jógánanda ve zmíněné knížce. Ašram je umístěn na kopci blízko Tulsi ghatu, kde jsem také cítil překrásné vibrace. Koupil jsem tam několik knih. Jakmile mi čas dovolí, rád bych z nich něco přeložil. Juktešvar s Jógánandou si byli velice blízko, protože oba pocházeli z Bengali, a oba zbožňovali božskou matku v podobě bohyně Kali, což je oblíbené božstvo pro tuto oblast Indie. Kdykoliv se zadívám do očí této svaté ženy na fotografii, vždy mně hluboce osloví. V Kalkatě byla také zajímavá a dojemná návštěva domu misionářek lásky (čestné sestry z řádu Matky Terezy), které ráno vyjížděly do chudých a špinavých ulic Kalkaty a nesobecky pomáhaly, krmily a léčily chudé a nemocné. Potkal jsem tam jednu sestru – misionářku lásky - moji rodačku z Varaždinu z Chorvatska. Jmenovala se Agnes - to jméno jí přímo dala Matka
Tereza, která se také původně jmenovala Agnes. Byla velice milá. Zářila božskou krásou, jemně se usmívala a očima hladila hluboce do srdce. Odvedla mě pak pět set metrů dál, kde byl domov pro malé chudé děti, které se sbírají na ulicích Kalkaty. Bylo to dojemné. Na dětském domově se mi líbil nadpis s usměvavou fotkou Matky Terezy „Let us do something beautiful for God“ (Udělejme něco překrásného pro Boha).

Matka Tereza je moje rodačka a vždy mi byla v srdci blízká. Proto vám s láskou věnuji pár řádků její moudrosti. Tyto moudrosti mě neustále inspirují a pomáhají.

"Lidé jsou často nerozumní, nelogičtí a sobečtí. Přesto jim odpusťte. Budete-li k nim laskaví, stejně vás obviní ze sobectví a nízkých motivů. Zůstaňte laskaví.
Budete-li úspěšní, získáte některé falešné přátele a opravdové nepřátele.
Přesto pokračujte.
Budete-li upřímní a čestní, lidé vás podvedou, vy ale zůstaňte upřímní a čestní.
Strávíte-li léta budováním něčeho, co vám jiný zničí přes noc, budujte znovu.
Naleznete-li štěstí, klid a mír, budou vám závidět. Zůstaňte šťastní.
Na dobro, které uděláte dnes, zítra lidé zapomenou. Přesto dál dělejte dobro.
Dávejte světu to nejlepší, co je ve vás, a i když to nemusí stačit, přesto dávejte dál."

O posvátné řece Ganze

Ganga je pro miliony Indů (hlavně hinduistů) nejsvatější a nejuctívanější řekou všech dob. Je uctívána jako svatá Bohyně, Matka, jako Život. Podél Gangy v každém místě, vesničce se neustále při západu slunce konají obřady tzv. „Ganga puja“ („puja“ – pudža - znamená obřad), kde se shromažduje hodně zbožných lidí. Při tom se zpívají různé posvátné mantry, odříkávají modlitby a na konci obřadu se jako symbol vděčnosti a respektu odevzdávají do proudu Gangy zapálené svíčky s oranžovými kytkami na banánovém listu. Jsou to velice posvátné chvíle a je cítit překrásné vibrace. Na jednom ghatu (koupaliště) bylo obrovským písmem napsáno: "GANGA IS THE LIFE!" (Ganga je ŽIVOT). Neuvěřitelně krásná scéna byla ve Váranasí, když jsme na ghatu Dasaswamedh všichni odevzdali zapálené svíčky do Gangy a sledovali, jak je pomalu odnáší. Tolik světel, tolik úcty a respektu v jedné řece. Nádherné, nádherné, nádherné! Přitom se zpívaly tisíc let staré mantry, nejčastěji „O Ganga Mata“ (O Gango Matko). Tyto věci se mohou zažít jen a jen v Indii. Proto vždy, když se vracím z Indie, mně dlouho trvá, než se znovu zapojím do tohoto racionálního, evropského života. Indie má nějaký nepopsatelný duchovní magnetizmus, zvlášť při oslavách a rituálech, které nelze vyjádřit slovy. Všichni Indové si přejí udělat očistnou koupel na břehu Gangy a často hinduisté i z jiných oblastí Indie navštěvují místa, která jsou přímo na Ganze jako Váranasí, Rišikeš, Haridwar a Alahabad. Věří, že je koupání v Ganze zbaví všech hříchů. Proto podél Gangy žije nejvíce sadhuů, bloudících asketů a duchovních aspirantů. Někteří odházejí i do himálajských jeskyň. Indové věří, že Ganze a Himalájím vládne přímo Bůh Šiva. Ganga je dlouhá 2490 km. Hlavní pramen Gangy se nachází v oblasti Gómukha, v jedné jeskyni v Gangotri ledovci v nadmořské výšce 3870 m, v oblasti Garhwal Himalay. Většina hinduistů ale věří, že Ganga skutečně teče ze sváté hory Kailas z jednoho jezírka, které se jmenuje Manasaróvár. Teče ale pod ledovcem a poprvé se v Gómukhu dostává na povrch, kde pramení z ledové jeskyně. Většina Indů pije vodu z Gangy a každý Ind má ve svém domě sklenici vody z Gangy, která symbolicky ochraňuje od zlých duchů a očisťuje od negativních vibrací. Neodolal jsem a také jsem jednu půllitrovou skleničku vody přinesl s sebou domů. Je prokázáno, že voda z Gangy se nekazí. Jeden sadhu mi říkal, že pokud vodu z Gangy dáme do sklenice, uzavřeme ji a necháme dlouho - i čtyřicet let - stejně po otevření skleničky zůstává voda zázračně nezkažená. Tento fenomén není snadno pochopitelný. V Ganze se všichni koupají, perou prádlo, hází do ní veškeré smetí, pálí mrtvá těla a popel sypou zpět do Gangy. Vlévá se do ní spousta špinavých řek a Ganga, navzdory všem těmto faktům, zůstává stále nezkažená. Ve všech hinduistických rituálech se téměř vždy používá posvátná voda z Gangy. Ptal jsem se jednoho sadhua v Rišikeši, jak je to možné, že Ganga zůstává po staletí tak čistá. Odpověděl, že tam, kde vyvěrá Ganga, se nachází obrovský počet léčivých rostlin, které
rostou jenom v Himalájích a které Ganga odnáší spolu s různými minerály. Jelikož Ganga v sobě obsahuje obrovský počet minerálů, její voda má nádherně bílou, průzračnou barvu, která povznáší a inspiruje už při pouhém pohledu na ni. Známý režisér dokumentárních filmů o Indii, Viliam Poltikovič, říkal, že scenérie, které viděl v oblasti Himalájí, kde pramení a protéká Ganga, jsou jedny z nejlepších na světě. Navíc voda Gangy má přirozenou aktivitu a obsahuje v sobě samočistící bakterie, které udržují vodu neustále čistou. Z těchto léčivých rostlin a minerálů se dělá převážná většina ajurvédských léků. Indové věří, že to vše je Boží záměr a jeho odměna všem Indům, kteří hluboce uctívají svoji Matku Gangu. Všechna větší místa podél Gangy, jsou poutní místa. Koupání v řece Ganze je posvátné a hluboce očistné. Je to rituál, během kterého Indové prožívají obrovskou radost. Toto mohu potvrdit osobně z vlastní zkušenosti, protože během mých posledních dvou pobytů jsem nejvíce času trávil podél Gangy, neboť mne až magicky přitahovala. Také jsem několikrát dělal očistnou koupel a cítil jsem se skutečně znovuzrozený. Ganga ve mně vždy vyvolávala úctu a respekt a hluboce se před ní klaním. Do Váranasí (starší jména pro Váranasí jsou Benares a Kaši) se sjíždějí tisíce Indů a zbožní lidé z různých částí světa, aby někde u břehu Gangy zemřeli či odložili své tělo pro tuto inkarnaci. Proto se Váranasí skrze dlouhou historii a duchovní tradici stalo jedním z nejposvátnějších měst na světě. Indové říkají, že se po ghatech ve Váranasí procházeli všichni svatí, dokonce i Ježíš, Budha, Krišna, Babadži a další. Věří se, že ten, kdo zemře ve Váranasí a popel jeho těla se vysype do Gangy, vstoupí do ráje. Je považováno za nejlepší město, kde se člověk může dokonale připravit na odchod na druhý břeh. Je zajímavé, že se lidé v Indii na fyzickou smrt předem připravují a je to součástí jejich kultury.Ve Váranasí existují speciálně vyhraněné ghaty, kde se tento obřad spalování mrtvých těl koná. Občas se stane i to, že když ve Váranasí, svatém městě boha Šivy, plavete po Ganze, podél plují kostry spálených těl mrtvých lidí anebo zvířat. V Indii je to však úplně normální. Smrt není tak smutná událost jako na Západě. Když jsem byl u jednoho ghatu přítomen spalování mrtvého těla, necítil jsem smutek a také nikdo neplakal. Atmosféra byla spíš naplněna důstojností a tichým respektem. Jako by si lidé v tom tichu jemně uvědomovali pomíjivost a dočasnost našeho pozemského života. Zdálo se mi, jakoby lidé během těchto chvil rozjímali nad významem života. Hinduisti svá těla spalují, tím je obětují principu ohně. Pohřbí-li se tělo do země, nikdy se neví, jak dlouho a jaké může šířit bakterie. Aby jiné chránili, mrtvá těla spalují. Také se věří, že když se tělo ihned spálí, duše se rychleji odpoutává od těla, než když mrtvé tělo dlouho leží pod zemí.

ZÁŽITEK Z VLAKU

Ve vlaku z Váránasí do New Delhi jsem potkal patnáctiletou dívku jménem Akanša. Když mi začala vyprávět o Ganéšovi, Šivovi, Krišnovi, Hanumanovi, Bhagavadgítě a o karmě, nemohl jsem uvěřit, kolik toho jedna patnáctiletá dívka ví. Byl jsem očarován a v duchu si řekl: „Copak ví o Bohu jedna patnáctiletá dívka ze Západu?“ Tolik moudrosti, svatosti a spirituální sladkosti bylo v té malé holce! Nádherné. Naučila mě pak jednu krásnou mantru o Ganéšovi, kterou jsme spolu zpívali:

DŽAJ GANÉŠA, DŽAJ GANÉŠA , DŽAJ GANÉŠA DÉVA
MÁTA DŽAKI PÁRVATÍ, PÍTA MAHÁ DÉVA, DŽAJ GANÉŠA DÉVA.
(V této mantře se oslavuje Ganéša, který je symbolem vítězství nad překážkami. Ganéša je také symbolem nových začátků).

Pak jsme spolu zpívali i Gajátrí mantru, jednu z mých nejoblíbenějších a zároveň nejsvatějších a nejsilnějších manter vůbec. Mantra, která perfektně očišťuje naši karmu, minulost, cokoli. V této mantře se obracíme na Nejvyššího, aby nás pročistil a osvobodil od iluze, temna a vedl nás k osvícení:

ÓM BHÚR BHUVAH SVAH
TAT SAVITUR VARÉNJAM
BHARGÓ DÉVASJA DHÍMAHI
DHIJÓ JÓ NAH PRAČÓDAJÁT.

Když už píši o Gajátrí mantře, vzpomněl jsem si na zajímavý večer na ostrově Rab na jaře 2005, když jsem dělal večerní sezení. Byla krásná atmosféra a účastníkům kurzů jsem rozdělil text Gajátrí mantry, abychom ji společně zpívali, a pak jsem pustil z CD jednu krásnou nahrávku. Poblíž mě seděla jedna cvičitelka a dokud jsme zpívali, ona si natáhla kapucu na uši a něco mumlala a mávala rukama. Všichni si toho všimli, proto jsem se jí později zeptal, co to znamenalo. Odpověděla, že se prý bránila proti negativním vibracím. Někdy je opravdu legrace, do jakých extrémů jsou lidé (bohužel někdy i cvičitelé) schopni dojít ve své mylné představě o duchovnu. Velice rád zpívám hinduistické mantry a když jsem měl poprvé možnost zazpívat si je s někým, kdo pochází přímo z indické kultury, opravdu jsem si to vychutnával. Indové mantry zpívají trochu jinak. Jemně upravené hinduistické mantry, které v Evropě zpracoval a nazpíval Henry Marshall, jsou dobré, ale nic nenahradí originál zpívaný ze srdce přímo v Indii, kde vznikly. Má to větší sílu. Ale samozřejmě buďme vděčni Henrymu Marshallovi, že
se díky němu vůbec začaly v Evropě nějaké mantry zpívat. Bohužel jsme zapomněli zpívat, protože se naše srdce příliš uzavřela a obtížně se otevírají. Zpěv znamená dát, vydat něco ze sebe, ze srdce, ale pro mnoho z nás je to neuvěřitelně těžké. Stalo se těžkým to, co je pro naše srdce naprosto přirozené. Duše a srdce chce zpívat, ego ne.
Když jsem se v Delhi loučil s Akanšou, řekl jsem jí:
„Víš, Akanšo, jednou až budu se svými přáteli zpívat tuto mantru o Ganéšovi, kterou jsi mě teď naučila, řeknu jim: Tuto mantru mě naučila Akanša.“
Dívala se na mě chvíli, nic neřekla, jen se jemně usmála a z jejích očí zářila čistá božská andělská radost. Můj kamarád Sandžaj z ášramu Ánanda Sanhga, který se mnou cestoval, pak řekl: „To bylo tak nádherné, dívat se na vás dva, jak jste mluvili, zpívali, smáli se… to bylo opravdu nádherné.“
Taková setkání mohou být v Indii. Máte pocit, jako byste se propadli do úplně jiných dimenzí, kdy vás nějaká božská síla vynese do vyšších, spirituálních rovin.

NA ZÁVĚR

V Indii se rozhodně nikdo nenudí. Je to takový chaos, ve kterém se Zápaďan ze začátku těžko orientuje. Je v šoku a chce z něj utéci. Chaos je ale intuitivně řízený. Je to úplně jiný svět, jiná logika, chápání, mentalita, tradice, zvyky, kultura. Všechno je ale pro Indy vždy OK a v pohodě. Nikdo na nikoho nenadává a na všechno je fůra času, neboť čas tu nehraje téměř žádnou roli. Zkuste třeba pochopit tuto situaci a uvažování. Na vlakovém nádraží přijdete k okénku, abyste se zeptali, proč má vlak už tři hodiny zpoždění. „Promiňte, pane, jak to, že ještě nejede vlak, měl by jet každý den ve 20 hodin.“
Pán odpoví: „Ano, pane (Yes, sir), vlak jezdí každý den.“ (už máte radost, že přece přijede, i když je pozdě) a pak dodává:
„Vlak sice jezdí každý den, ale dnes nejezdí.“

Pokud tento malý příklad indického uvažování můžete přijmout, tak by vám asi Indie nedělala mnoho problémů. Rozhodně lidem, kteří neumí plynout se změnami a lpí na svých představách, doporučuji návštěvu Indie z celého srdce, protože se tam velice brzy naučí, jak se zapojit do proudu, do vln života.
Indie je jemná, sladká a vždy nás učí, citlivě a nenápadně, jako by si s námi hrála. Jako by byla v roli toho malého dítěte, které nás vždy překvapí a my až o něco později pochopíme, jaký to všechno pro nás mělo velký význam. Někdy se na ni třeba i naštvete (jako na malé dítě), ale stejně i máte rádi.
Z Indie si nepochybně vždy odnesete to, co přesně potřebujete pro svůj duchovní vývoj. To je to nevysvětlitelné kouzlo Indie, jež často nutí k přemýšlení, rozjímání a pokoře.

ÓM INDIE ÓM

BHAGAVAD GÍTA
STAROINDICKÁ BIBLE

NEJVYŠŠÍ DUCHOVNÍ A MRAVNÍ
MOUDROSTI VÁLEČNÍKŮ A DUCHOVNÍCH MISTRŮ!

Bhagavadgíta - v českém překladu "Píseň Vznešeného", je jednou z nejvýznamnějších posvátných knih hinduismu. Bhagavadgíta je vedle eposu Rámájana nejčtenějším dílem v miliardové Indii. Její myšlenky se staly duchovním pokrmem nejširších lidových vrstev v Indii a duchovně a mravně orientovaných lidí celého světa. Český čtenář, nechť má na paměti především symbolismus prvního zpěvu, v němž zahajuje slepý král Dhrtaráštra rozmluvu s jasnovidným Sandžajem. A Sandžajova odpověď odvíjí zlaté vlákno Bhagavadgíty, nit rozprav mezi Ardžunou a Kršnou . Ardžuna žádá Kršnu o jasná slova. Nejde mu o poznání nadsmyslných věcí, poněvadž Ardžuna není hledačem duchovních tajemství. Ardžuna je kšatrijem, je válečníkem, a proto chce mít jistotu ve věci stavovské. Chce vědět, jaká je v daném okamžiku jeho povinnost, jeho dharma. Sandžaja má třetí oko, oko jasnovidné, a tím vidí všechny věci, ať jsou nablízku, nebo v dáli. Tento jasnovidný Sandžaja dlí dodnes v mysli pravověrného hinda, neboť hind ještě dnes věří, že má na čele ztajeno třetí oko, oko jasnozřivé. Aby si stále připomínal, že tajemství života lze odhalit jen zrakem vnitřním, dělá si každý den popelem značku mezi obočím. Nuže, symbolismus Bhagavadgíty je v tom, že oněch sto synů slepého krále Dhrtaráštry představuje legii lidských hříchů, kdežto pětice dětí jeho bratra Pándua ztělesňuje pětici lidských smyslů. Legii hříchů velí Bhíšma a voji lidských smyslů velí Bhíma, bratr Ardžunův. Ardžuna je mluvčím pěti lidských smyslů a jeho vozataj a rádce Kršna je desátým vtělením boha Višnua. Sama Bhagavadgíta je obrazem dramatického boje, který je sváděn v každém člověku mezi jeho hříchy a omyly na straně jedné a jeho pěti smysly, řízenými duší, na straně druhé. Všechny postavy tu představují po různých stránkách každého z nás . Kurukšétram neboli pole Kuruovců se prostírá u Hastinápuru poblíž dnešního Dillí. Na tomto poli se odehrál bratrovražedný boj mezi Kuruovci a Pánduovci. Slepý král Dhrtaráštra se totiž zřekl trůnu ve prospěch Pánduovce Judhišthira, a nikoliv ve prospěch svého nejstaršího syna Durjódhana. Avšak Durjódhana se zradou zmocnil trůnu a rozhodl se zničit Judhišthira a jeho čtyři bratry. Kršna, jenž byl hlavou Jaduovců, se marně pokoušel oba spřízněné rody usmířit. I připojil se jako vozataj k Ardžunovi. Pěti syny Pánduovými jsou v tomto věkovém pořadí: Judhišthira, Bhíma, Ardžuna, Nakula a Sahadéva. Pánduovci představují dobro a Kuruovci zlo. Dharmakšétram neboli pole spravedlnosti je tento svět, v němž vede věčný boj proti zlu, neboť válka je trestem i očistou lidstva! V staroindickém písemnictví se lidské tělo přirovnává k vozidlu. Jeho oři jsou smysly, otěžemi ořů je vláda nad smysly a vozatajem je rozum neboli buddhi. Kršna jako vozataj Ardžunův představuje věčného ducha, jenž dlí ve všech tvorech . A teď několik slov o recích, kteří se chystají k boji na poli Kuruovců: Sandžaja je vozatajem slepého krále Dhrtaráštra a Dróna je učitelem, který zasvětil do válečnictví Kuruovce i Pánduovce. Drštadjumna je synem krále Drupada a Jujudhána je vozatajem Kršnovým. Purudžita a Kuntibhódža jsou sourozenci. Syn Subhadry je i syn Ardžunův, neboť Subhadrá byla manželkou Ardžunovou. Bhíšma byl vychovatelem Dhrtaráštrovým i Pánduovým. Kršna je nevlastní bratr Ardžunův a Krpa je švagr Drónův. Sómadatti je synem krále Sómadatta a Ašvattháman je synem Drónovým. Svět není jen místem pro rozjímání, svět je i bojištěm, na němž se denně bojuje. A proto Bhagavadgíta je i písmem jógy neboli učením sebevlády. Toto jógašástram je praktickým programem a návodem, jak v životním boji zvítězit. Bhagavadgíta je posléze přímým rozhovorem mezi Ardžunou a Kršnou, mezi člověkem a Bohem, jenž není naším vzdáleným soudcem a trestatelem, ale nejdůvěrnějším přítelem, neboť sídlí v našem srdci! Je těžké s jistotou určit stáří Bhagavadgíty. Jsou zde věty z upanišad a jiných staroindických veleděl, které jsou nejméně šestadvacet století staré. Jiné verše zase vznikly asi před osmnácti stoletími. Vcelku však můžeme stáří Bhagavadgíty odhadnout asi na dvacet století, což představuje osmaosmdesát lidských pokolení. Je pravděpodobné, že nejstarší písemný záznam Bhagavadgíty vznikl asi sto let před naším letopočtem. Některé její části jsou dokonce velmi pozdní vložky, staré sotva patnáct století. Jsou to nepočetné verše, v nichž se Bhagavadgíta zastává indického duchovního a později společenského kastovního systému . Ten známe z Evropy v podobě rozdělení lidské společnosti na tři kasty: nejvyšší duchovní kastu kněží, pak následovala kasta šlechtických pánů válečníků a třetí kastou, tou nejnižší, byl poddaný lid. Avšak nejstarší a zdaleka největší část Bhagavadgíty se o kastovnictví nezmiňuje vůbec. Jako upanišady, tak i Bhagavadgíta má na mysli spíše společnost jednolitou bez vyhraněných třídních rozdílů . Jako oba veleeposy Mahábhárata a Rámájana, tak i Bhagavadgíta přecházela z pokolení na pokolení jen ústním podáním . V rodině ji učila matka, v chrámě ji kázal bráhman a po dvorech královských ji roznášeli indičtí pěvci. Každý bard zdůrazňoval ovšem ve svém přednesu to, co považoval za nejdůležitější, a tak se text Zpěvu Vznešeného stále měnil, a teprve kolem čtvrtého století po Kristu se ustálil. Proto koluje několik různých znění a obměn Zpěvu Vznešeného. Některá vydání mají 700 veršů, jiná zase 701 verš. Nejodchylnější je podání kašmírské. Bhagavadgíta má osmnáct kapitol neboli zpěvů. Každá kapitola je samostatnou částí celku a sám celek je věkovitou učebnicí duchovního života. Je to klíč k poznání Matky Indie. Význam této velebásně se však neomezuje jen na samotnou Indii, její dosah je celosvětový . Vědci a básníci z nejrůznějších zemí celého světa přeložili Bhagavadgítu, aby jejich národům sloužila .

Bhagavadgíta byla také několikrát přeložena do češtiny. V r. 1877 vyšel překlad Čuprův, v r. 1900 překlad Procházkův, v r. 1920 překlad Maternové, v r. 1926 vyšla dvě vydání překladu Weinfurterova, v r. 1945 vyšel také dvakrát překlad Rudolfa Janíčka. A v roce 1976 vydali první český překlad Bhagavadgíty ze sanskrtu Jan Filipský a Jaroslav Vacek. Tato kniha je mým třetím zcela přepracovaným vydáním Bhagavadgíty a podává Zpěv Vznešeného ve znění volnějším, oproštěném od cizích slov. Při této práci byla mi vodítkem kniha bengálského bráhmana a Dhana Gópála Mukerdžiho "The Song of God" a verš za veršem jsem text přeložený jako báseň v próze ještě srovnával s přesnějším, avšak zase méně poetickým překladem Rádhakrišnanovým, otištěným v jeho díle "The Bhagavadgíta with an instructory essay, Sanskrit text, English translation and notes." Současně bych chtěl poděkovat Marii Mihulové, Jaromíru Skřivánkovi, ing. Milanu Svobodovi a dr. Dušanu Zbavitelovi za cenné poznámky a podněty, jimiž přispěli ke konečné podobě tohoto překladu. Vím, že moje práce je nedokonalá. Přesto ji odevzdávám do rukou českého čtenáře, neboť takový je úkol neboli dharma mého života. Nad zpěvem vznešeného jsem strávil léto i podzim jednoho žití a děkuji za to, že mi bylo dopřáno Bhagavadgítu přeložit třikrát. Byla to povznášející léta mého života.
RUDOLF JANÍČEK

Celý překlad Bhagavadgíty od Rudolfa Janíčka si můžete přečíst ZDE